Vítejte na DIYCORE.NET

HLAVNÍ MENU

HLAVNÍ RUBRIKY

UŽITEČNÉ

KOLABORACE

UŽIVATELSKÁ SEKCE

DIYCORE.NET

VYHLEDÁVÁNÍ

TWITTER

RSS

DESKA MĚSÍCE

PÍŠOU JINDE

SAPORT

- - - - - - - CO SE MI HONÍ HLAVOU - - - - - - -

tamas

Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.

G. M. Tamás


petranek

Ukrajina je dlouhodobě koncipována (především v USA a Británii) jako významné protiruské předpolí západních nadnárodních ekonomických, politických a strategických zájmů. Ty se v praktické formě a podobě projevily rozšiřováním členství v Evropské unii a v NATO. Hospodářské vztahy Unie a Ruska mohly velmi obohatit obě strany. Brzdou však byla vazba evropských zemí na koncepci NATO jako výlučného garanta správného bezpečnostního vývoje pro celý euroasijský prostor.

Vztah Západu vůči Rusku se stal vztahem kriticky konfrontačním. Ruská vláda je přesvědčena, že Američani se nechtějí vzdát postavení dominující supervelmoci. Ale historický vývoj nezadržitelně pokročil k multipolaritě. Washington přešlapuje a tápe. Tím, že Obama nebyl v Minsku vedle Hollanda a Merkelové, se projevil jako dirigent, který už nemá nárok na svou dosud nezpochybňovanou renomovanou taktovku. 

Přední americké časopisy (The American Interest, The American Conservative, Atlantic, New Yorker) Bílý dům a jeho pána vůbec nešetří. Andrew Basevich ve stati "Obamova zahraniční politika ztratila vizi – bohudík!" to bohatě ilustruje na tragickém neúspěchu válek v Iráku a Afghánistánu. Profesor Kelley Vlahos zas dokládá, že přichází "zlatý věk cizineckých legií", čili cizineckých žoldáckých armád – jaké se daly do boje i proti Doněcku a Luhansku, kde si vedly mnohem účinněji než vládní síly, kterým mohl poroučet Porošenko. Komentátor Dougherty si  sarkasticky povzdechl (The Time), jak těžko bude americká vláda polykat neúspěch svého snu o členství Ukrajiny v NATO.

A významný publicista, zakladatel časopisu The American Conservative, Scott McConnell jde nejvíc k jádru nesmyslnosti krveprolití na ukrajinsko-ruské hranici, když se ptá: Jaký osudový význam má tato hranice pro Berlín, Paříž nebo Washington? Naprosto žádný! A jaký osudový význam má tato hranice pro Moskvu? Naprosto zásadní. Přitom, i kdyby Moskva naprosto kapitulovala a akceptovala jakékoliv požadavky Západu, stejně by to bylo málo. Jinými slovy: Kreml ví, že ustupovat už nemá kam. Majdanovská revoluce měla odstartovat třeba nekonečně dlouhou etapu konfrontací s cílem změnit Ukrajinu v protiruský nejvýchodnější region NATO.   

Přitom ani v Evropské unii by Ukrajina nemusela být. Vzpomeňme na turecké pohoršení při porovnávání dlouhodobého vývoje v tomto ohledu. Turecko přes mnohaleté členství v NATO stále nedosáhlo na členství v EU. Přitom turecké hospodářství má nesrovnatelně větší kapacitu pro spolupráci a propojení s Evropou než Ukrajina. Strategické koncepci Západu takový vztah s Tureckem trvale stačí. Pro Kyjev by to mělo být významné poučení. Ale nebude.

Jan Petránek


443px-Coat_of_arms_of_Syria

Charlie Hedbo se samozřejmě „dostal“ až do Damašku, ale žádné velké emoce nevyvolal. Po čtyřech letech války, z nichž poslední tři syrská armáda vede více méně už jen proti oddílům různých – ať už Západem či Perským zálivem podporovaných – džihádistických skupin, přinesly hodně krve a zmaru. Mluví se o 200 tisících mrtvých, z čehož 120 tisíc tvoří padlí syrští vládní vojáci. Týž den, kdy teroristé udeřili v Charlie Hebdo, umrzlo nejméně sedmnáct Syřanů v jednom z libanonských uprchlických táborů, nálož v autě zabila bezmála 40 policejních kadetů v Jemenu a statistiky OSN odhalily, že jen za loňský prosinec teroristé v Iráku zabili nejméně 680 lidí, což bylo nejvíce od roku 2008. Nebo jinak, ať se v Evropě bojíme islámského terorismu sebevíc, faktem zůstává, že od roku 2001 tvoří (podle různých odhadů) 82 až 97 procent jeho obětí obyčejní muslimové. A z toho plyne, že právě oni jsou i největšími odpůrci teroristů, ať si západní mediální mainstream či politici hudou cokoli. S obyčejnými muslimy se ale nikdo nebaví; Západ jde raději na teroristy silou a zabíjí přitom zase ty obyčejné muslimy – například americké nálety v Pákistánu loni dosáhly v průměru skóre 49 zabitých civilistů na jednoho prokazatelně významnějšího člena Tálibánu. Pozůstalí pak jen plní řady zarytých odpůrců Západu toužících po odplatě. Je to nekonečný příběh.

Tereza Spencerová


140834_big

Nechme však silvestr silvestrem a udělejmež přestávku krátkou, ne všickni čtenáři  jistě plně chápou, hutnou vrstvou sádla namažme tu naši písničku hezkou, jež vznikla za peníze z Evropské unie. Ostatně dost bylo čtení, tohle literatura není, to je nějaký blábol zasraný, ta holka má v hlavě napíčeno, tak ať si hlavu do kundy strčí a pak si na ni skočí. Tato píseň vznikla z fondů Evropské unie. Četné bludy gramatické a chyby logické obsahuje. Za cíl si klade čtenářstvu, jež hloupé je a neinteligentní, dodat sebevědomí, že si chyb všimnuly a sami je poznali, a pocit hrdosti jim navodit, že oni sami by to lépe a správněji napsali, kdyby jen kyj do ruky a kus země dostali. K napsání písně naší byla slova a písmena použita. Na netu se stáhnout dají, možností zamluvit je esemeskou disponují. Zvýšenou opatrnost věnujte patvarům, ony znaky nepravé nemají se skutečnými písmeny nic společné.

Dorota Masłowská (Královnina šavle)


unknown

Přizpůsobiví nebo nepřizpůsobiví? Mnohá města si trpce stěžují, že nedokážou vyjít se svými takzvaně nepřizpůsobivými občany. Ještě nikdy jsem však neslyšel, že by si takzvaně nepřizpůsobiví občané trpce stěžovali, že nedokážou vyjít se svými městy. Způsoby takzvaně nepřizpůsobivých jsou totiž měštěnínům nemálo proti srsti, kdežto způsoby měštěnínů jsou takzvaně nepřizpůsobivým zcela upřímně šumafuk.


A tak si jedni holt stěžují, kdežto druzí důvod ke stížnostem přirozeně neshledávají. A neshledávají ho ne proto, že by byli nepřizpůsobiví, nýbrž právě naopak, že se přizpůsobit hravě dokážou, a to čemukoli, nejlépe pak systému sociálních dávek. Nazývat je nepřizpůsobivými je tedy naprostá mýlka. Jsou totiž stejně přizpůsobiví jako ti, kdo bystře postřehli, že se dá vesele žít třeba ze státních či evropských dotací, provizí za zprostředkování armádních zakázek nebo z úplatku od stavebních firem.


Nepřizpůsobiví jsou všichni ti ubožáci, co se výzvám doby přizpůsobit nedokázali, a nepřišli tudíž na nic lepšího než se způsobně živit prací. A jelikož schopnost přizpůsobit se je nepochybnou známkou inteligence, je očividné i to, kdo z nás je tu blbec.

Ivo Šmoldas


a0246381064_2

V duchu esoteriky horoskopu, která říká, že kouzlo Vah není totéž co hypnotické působení Štíra, třískladbová kolekce už svým názvem uzemňuje romantickou dualitu esteticky blízkých projektů (viz Star / Red od Sister Body). Jeho hypnotický minimalismus se rozprostírá po mrazivě rozsáhlé ploše, kterou přitom protíná dynamika analogových nástrojů v bohatém příčném spektru: od basových hloubek po náznaky fatálních melodií. Se základní rytmickou matricí pracuje White Wigwam téměř neznatelně, nechává ji stále znovu se obalovat chuchvalci nebo cáry tónů a jakýchsi stínových vzdechů. "Svou minimalistickou rytmickou elektronikou dokáže vystavět působivé zvukové prostředí, evokující temnou nehybnou diskotéku ukrytou za tajnými dveřmi ve venkovském hotelu, jehož stěny jsou obložené světlým dřevem a parožím..."

White Wigwam: Ground / Trigger


1070085_544475648922799_1840393328_n

Pálit absurdní množství trávy, žoviálně blahořečit Satana a v rauši lechtat svoje vnitřnosti sonickejma stěnama valivejch bluesovejch riffů podlaněnejch o víc oktáv, než je schopný lidský ucho pojmout, se jeví jako jediná cesta, jak si zachovat alespoň zbytky příčetnosti. Především teda v některejch bažinatejch rovinách tohohle světa, kde většina populace hluboce veří, že jediná spása ze všeobecný mizérie je možná skrz na kříž přibitýho Božího Syna a lásku k Němu. V těch místech žijou lidi, který skrz svojí kritickou optiku vidí a cítí všechnu hnilobu, která bují pod pozlátkem násilně generovaný boží milosti, klidu, nudy a strnulosti duše. A zdá se, že je člověk osudově předurčenej hrát určitej druh hudby. Je jedno, jestli se zmíněnej kraj nachází na jihovýchodním pobřeží USA (věčně vlhký kolíbce bahenního metalu) nebo v Polsku...

SlashDashBackSlash (ke koncertu Belzebong)


sorokin

Demokracie, demokracie! Kurva dyť vy ste horší než divoši, dyť u vás nemá nikdo představu, kdo je to třeba Tolstoj! Topíte se v tom svým zkurveným luxusu a nic jinýho vás nezajímá! Dyť náš nejposlednější zchlastanec je lepší než nějakej váš dojebanej senátor! Akorát dolary vás zajímaj, a kundy, a snad ty auťáky. Sráči jedny doblblý! Tady jsou lidi za demokracii ochotný dát život, takovej Sacharov umírá zaživa, a tohle prase mi bude mlít vo demokracii, pták jeden zazobaná! Přijede se sem cpát kaviárem, kterej vzali našim dětem. Píča jeden hnusnej. Až se vrátí, bude svejm čuráčkum doma promítat slajdy a vykládat - tak se hezky podívejte, dětičky, to je to divoký Rusko, no a teď si dáme eště vizoura a pojedeme do Golden Gate Parku! Ty si zkrátka hovno, zprcaný hovno!

(Vladimir Sorokin: Třicátá Marinina láska)


klajban

Když jsem se poslední únorový den rozhodoval, co budu po práci dělat, vomrdat se s Mamou pro mě byla jasná volba. Na akci, kterou Toro pojmenoval MamaMrdaKeftes, se každý keftesák těšil jak na první ubytovací stýpko. Každou akci, kterou děláme, provázejí mé tělo typicky tyhle příznaky: svědění v podbřišku, studený pot v zátylku a neurčitý pocit úzkosti. Poprvý to nesnášíte a je vám z toho šoufl (nausea voe!), popátý už si to užíváte jako první kocák po měsíci abstinence. Příznaky se typicky dostaví pár hodin před akcí a s každým rumem a příchozím návštěvníkem ustupují jak vlasy z Palova čela. U party, kde Mama omrdala Keftes, to bylo jiný. Příznaky se dostavovaly zcela neohlášeně a bez jakéhokoliv řádu už s týdenním předstihem. Aby taky ne, když jsme měli v Brně hostit mrdácké kapely jako je BOSS a sekretářka, Laundered Syrup, Unna a Planety. K tomu přidejte slovinskou kapelu Y a máte dokonale postaráno o sedm propocených trik.

Přichází den dé. Každý keftesák nervózní jak panna u mrkve. Na facebookové události přihlášeno víc lidí, než kolik je schopné Boro spolknout. Křenek mě uklidňuje slovy: „Co nejdriv dojdi bo sem nervozni jak pica uz z toho vecera". Jasně, bobe. Když jsem kolem sedmé hodiny došel do Bora, byli tam už dva platící lidi. Už jen tohle znamenalo předzvěst galaktického večera, protože platícího člověka před sedmou hodinou v Boru nepamatuju, co mi rostou vlasy na hlavě. Kolem osmé se lidi začali hrnout a jak přibývalo hodin, přibývalo i lidí. Když byl prolomen keftesácký rekord z Keftes Party Festu (116 platících), čárky už se mi mlžily jak lenonky nad kulajdou. Nakonec číslo stouplo na 130 a to, že byli další příchozí posílání s brekem domů, vím už jen z doslechu, stejně jako že tam nakonec fakt zahráli Y. Sorry, kluci, liskando na baru bylo tu noc proklatě magické a nešlo se ubránit. Za celý Keftes díky všem, co tehdy přišli, i těm, co jednou přijdou.

Klajban (Keftes party)


klos

Uskutečnit změnu není a nebude snadné. Nezajistí ji lepší či horší volba prezidenta, poslanců a senátorů, hejtmanů i starostů. Nepovede k ní obměna jednoho či více ministrů. Ti všichni mohou fungovat lépe či hůře než ti předcházející, a kéž by platilo to první, ale skutečnou změnu mohou přinést jen věci daleko zásadnější - návrat ke starým dobrým hodnotám, tradicím, návykům, ale i povinnostem, které pod heslem modernosti a pokroku tak nezodpovědně znevažujeme a opouštíme. Pusťme se do změn tohoto typu co nejdříve. Mají tu výhodu, že je může každý začít dělat sám u sebe.

Nezapomínejme na to, co je tak důležité v každé obtížnější době, a tím je udržení naší národní soudržnosti a v rámci ní přirozené solidarity a pocitu spoluodpovědnosti za ostatní: uvnitř rodin, uvnitř obcí, uvnitř státu. V rychle se měnícím světě žádnou větší jistotu než tuto nemáme. Na Nový rok si dáváme předsevzetí. Dejme si každý za sebe alespoň toto jedno a udělejme každý den něco malého pro to, aby nezůstalo jen nenaplněným přáním.

Václav Klaus (kafrál)


klajban

Klajban je bůh III. (v Norsku)

Furt někde čítávám, že ve Skandinávii je stopař častý jak mořský ježek na Pryglu. Tak to jako ne hele, musím to prubnout a vdechnout trochu stopařské kultury i sem. Můj první pokus dostopovat na nejjižnější cíp norské pevniny ztroskotal hned u prvního auta, jehož majitel mě najal na třídenní zahradnické práce. Nešlo odmítnout, ani stopař nepapá vzduch, že. Druhý pokus už byl vážnější: za den dostopovat do tři sta kiláků vzdáleného Göteborgu ve Švédsku. Pro jistotu sem s sebou zebral Rézu, která s oblibou nosí krátké sukně. Vymrzli sme tehdy jak tyčinky od nanuku a vystřídali bezmála deset aut. Zpátky to bylo to samý, jen to trvalo asi o pět hodin déle a posledních třicet kiláků sme museli dojet busem sukně nesukně. Během dalších stopařských tripáků sem na ten původ mýtu nestopařské Skandinávie přišel: v drtivé většině případů ti zastaví cizinec, a když už Skandinávec, tak byl za mlada v jiných zemích a tam stopaře viděl nebo dokonce i sám stopoval. A tak sem tu už brázdil silnice třeba s Polákem, Němcem, Řekem, Dánem, Belgičanem nebo Turkem. Něco podobného tu platí i o stopařích: „Mladí Noři nestopujou," sdělil mi zasvěceně jeden Nor, „...protože každý má vlastní auto." Jo, tak to je, ty vole, celkem logický. Pozitivní pro místní stopaře je, že Norsko je imigrační supervelmoc, takže jak se jednou postavíš na dálnici s palcem k obloze, není možný, aby tě někdo z těch stovek tisíc imigrantů dřív nebo později nesvez.

Klajban (Keftes party)


klajban

Klajban je bůh II. (v Norsku)

V Norsku mají zálohovaný nejenom skleněný lahve, ale i plastový lahve a pivní plecháče. Díky zálohám tu funguje jednoduchej ekokroužek: jedni nechávají ležet plasťáky a plechovky na ulici, druzí je sbírají a vracejí. Klíčový podnět k tomu, abych vstoupil do ekokroužku, přišel v parku u kolejí. Sedím takhle na lavičce, když přijde jetý borec se žebráckou mističkou, že jestli bych mu nedal plastovou lahev, ze který sem právě pil, že je na ni záloha dva a půl noráče a že to má na půl housky. Tak jo, borci, konec srandy, stanu se taky lovcem a sběračem. Sebral sem černej pytel a v noci vyrazil na lov. Sbíral sem fakt poctivě každou zasranou plechovku z toho nejzasranějšího kanálu, kterej sem po cestě potkal. Za necelou hodinu a půl sem se dom vracel s dobrejma padesáti plechovkama. Druhej den s něma nadšeně krmím automat, kterej je sice radostně požírá, ale na displeji je furt nula. Po chvíli pokusů a omylů sem na to přišel: zálohovaný sou jenom ty plecháče, který sou původně určený pro norskej trh. Ten čarostroj sice sežere všechno, ale love ti naskakujou jenom za norský plecháče. Jelikož sem lovil v imigrantský čtvrti, měl sem plnou tašku polských, ruských a kdovíjakých plechovek. Nakonec sem dostal lístek na šest noráčů, koupil housku a šel zas dom.

Klajban (Keftes party)


klajban

Studuju už nějaký ten pátek a páč i mě už dostihla hrozba zapojení se do pracovního procesu, rozhodl sem se zakončit svá neúspěšná studia posledním výkřikem do tmy: výjezdem na studijní pobyt do Osla. Můžeš stokrát číst, že tu pivo nejde pod dvě kila, krabičák pod čtyři a absint tu nekoupíš vůbec - dokud nevidíš, nevěříš. A tak sem tu, viděl sem a už věřím. Svoji jedinou vodku sem vypil do druhého dne od příjezdu a pak bylo nějaký čas jenom období temna. Žádný rum, žádné víno, žádné pivo. Nejhorší je, že si to můžeš koupit, ale když tě nejsockatější půllitr rumu vyjde na sedm osm kil, tak na to sereš. A pak sem přišel na couchsurfing. Znáš to, ne? Jednoduše necháš na svojem gauči někoho přespat a odměnou ti je dobrý pocit. Já sem to trochu apgrejdoval: nemám gauč, ale podlahu, vybírám si jen surfery z cizích krajin a těsně před příletem je poučím o tom, jak se chovat v duty free shopu na letišti. A takhle se ani v Norsku nemusíš mít tak špatně, a takhle se v Norsku můžeš mít dokonce líp než tvoji kámoši zrovna v Česku.

Klajban (Keftes party)


ferenc_m

Koncert Birds Build Nests Underground v šamorínské synagoze, poněkud nepravděpodobném sále hostícím koncerty experimentální hudby. Příjezd. "Tady je to hezký, budeme hrát tak jako velebně, chrámově," říkáme si. Pořadatel: "Viete, chalani, dnes vela ludí nepríde, je akcia v Blave a sem chodia hlavne ludia z Blavy." Koncert odehrán dle předsevzetí, až na jedno převržené pivo a jeden odchod hudebníka na WC během produkce. Prostě musel. Osm lidí v publiku znechuceně zatleská a odejde do tmy. Pořadatel: "To bolo hrozné, taký hluk. Viete, že John Cage vraví, že hluk je fašizmus? Čo tým chtete luďom povedat?" "Nic. Jdu na cigáro," přechází mě pro ten večer nálada a chuť na podobné debaty. Ráno se soubor v místní pekárno-cukrárně tváří tak kysele, že navzdory svému čehúnství vyfasuje svačinku na účet podniku. Jedeme k vodě, kde očividně přednedávnem hořelo, a ten záznam je fajn.

Petr Ferenc (BBNU)


1047_sibep

Dneska jsme s Esama po dlouhé době neměli o víkendu koncert. Všichni se někam vytratili a já zůstal v Plzni sám. Přepadla mě nostalgie. Vzal jsem kolo a vyrazil na místa kolem Plzně, kde jsem si hrál jako šestileté dítko, a taky na místa, kam jsem jezdíval v osmnácti o svaťáku unikat před šprtací povinností. Od těch dob jsem tam nebyl. Překvapilo mě, jak rychle se svět mění. Na hřišti, kde jsme si hráli jako děti, teď staví luxusní bytovku. Dřevěné houpačky, zahradní domek, fotbalovej a volejbalovej plácek, skluzavka a dokonce i pískoviště na tom malebném místě pod Mikulkou jsou pryč. Mrzí mě, že jsem si to tam neprošel, když vše ještě existovalo. Na kopci nad Plzní, kde jsme pouštěli draky, stojí hranaté moderní sídlo nějaké firmy. Místo té louky se svahem je tam parkoviště. Každý rok pravidelně prošlapaná polní cesta, ze které jsme podnikali loupeživé výpravy do pole s hrachem a kukuřicí neexistuje. Je tam satelitní městečko. O kousek dál ještě pole jsou, ale nikdo na nich nic nepěstuje. Leží ladem. Asi čekají, až na nich také něco postaví. Prašnou písčitou cestu do zahrad, kam jsme chodili na třešně, jsem ani nenašel. Ztratil jsem se v asfaltovém bludišti mezi dalšími novými domy. Cítím se okraden. Někdo mi vzal místa mého dětství a dospívání.

Ondřej Helar (esazlesa)


marcelkreez

Pro spojení slov a melodie se označení "píseň" vžilo už zatraceně dávno. Stejně jako současný davový předpoklad, že se melodie ani slova nezmění. Zkrátka další z jistot, které na nás útočí z modrých světel a listovních tajemství. Jasně, drobné zaimprovizování se ke všeobecné spokojenosti počítá. Ale co když někdo bere za samozřejmé, že nechává píseň přirozeně růst, vyvíjet se, krystalizovat? Že jeden večer před vás přivede děvčátko tiché a šeptavé a druhý večer tu samou předhodí jako vřískající smyslnou milfku s elektronickým šumem a škubavou vráskou vrnícího humbuckeru? Píseň jako obraz okamžiku během něhož je servírována. Srážka mezi naslouchajícím a vypravěčem. Žádné scénáře, vodící čáry a vyjeté koleje. Zní to skvěle, ne? A přirozeně. Skvěle a přirozeně. Stejně jako návrhy: "Hele,až budeš dělat desku, dej vědět. Dáme ti nějakej sponzoring. To bylo živelný, šílený vystoupení." Nebo: "To byl skvělej koncert. Tebe musíme vydat! Fakt originální. Jsi pro? Ozvi se, až budeš chtít natáčet." Dvacet let jsem si užíval těch věčných proměn. Písně s elastickou kostrou a chameleonskou pokožkou. Nadoraz, na hraně, mimo zaběhlé komunity a vlastně mimo cokoli. Díky srážce s Tomem Vtípilem jsem našel i chuť a cítil smysluplnost vytvořit audiootisk svejch songs. Ve stejném duchu. Bez kompromisu. Zachovat vlastní tvář. Tak jsem psal a volal všem těm nataženým pomocným rukám. Co myslíte? "Promiň, ale do toho nepůjdeme, to je moc šílený" a "Sorry, tohle je až příliš svojský. To neprodáme." To v lepším případě. Jasně, bylo tam i:" Hele, zkus to víc takhle...". Nebo: "Ty texty zní dost staře a muzika příliš progresivně. Co to přetočit. Máme jednoho producenta...".Myslím, že je to dobrá cesta. Ani zkratka, ani asfaltka. Jiná. Break On Through - To the Other Side... Dvacet let si užívám těch věčných proměn. A doufám, že budu i nadále. Jestli mne smrt či ztráta soudnosti nezastaví.

Marcel Kříž


berry

V životě je důležitý najít rovnováhu mezi jeho jednotlivýma součástma, to není žádná filozofie, ale prostej fakt. Stejně jako ten, že extrémy jsou vždycky špatně. Sedět se založenýma rukama před televizí je v podstatě stejně sebedestruktivní jako obětovat veškerý čas stopadesáti záležitostem naráz. Vždycky jsem byl stiženej aktivitama okolo muziky i tzv. scény, ale koncem letošního června s největší pravděpodobností dojedu před stopku, kde se budu musel rozhlédnout, protože ruská ruleta není to, čím bych chtěl sejít. Všichni na sociálních sítích virtuálně prožívají renesanci vinylů, která ale v tuzemsku probíhá především v režii labelů, což je stejný jako když kapela hraje pro poloprázdný klub. A kapely hrají pro pár posledních, a vydavatelé valí desky v naivní naději, že se něco zlomí. Pro jakoukoliv aktivitu je třeba vyvinout dvakrát tolik úsilí než před patnácti lety, aby byla naplněna alespoň ze třetiny. Těch pomyslných patnáct let je ale v tahu. Nikdy nemůžu úplně zastavit, ale prostě musím alespoň trochu zvolnit. Jo a když tak přijeďte na Boudu, letošní ročník Magick Musick je dvoudenní čirej psychedelickej trip, snad i na důkaz, že nekecam.

Berry / Vinyl Disk Musick


htm

Když mi bylo patnáct, byla jsem na Jentakfestu, což byl malej festiválek na Červeném kameni a pořádala ho Poletucha, která v té době neměla o moc víc jak já, a všichni řikali, že to nemůže zvládnout a že to nemůže dopadnout. (Od té doby udělala hodně koncertů a otevřela si čajovnu.) Tam jsem se zamilovala do Wollonů, tam jsem poznala, zač je toho loket koženkových esesáků Genetiks, tam jsem ucítila, jak zní zvony Vítrholc. A teď se tam ráda vrátím. Zůstalo podprahové duchovní spříznění, stará garda kolem bývalé Nory a Piper Records jdou ruku v ruce s Emergency of Sound a omladinou Dialog Crew, to se mi líbí, plus holky od nás. Kdyby bylo na mě, udělala bych soutěž o nejlepší fotku festivalu, protože tam bude hodně krásně hnusnejch chlapů, a to mluvím jen o těch z kapel, co tam přijedou. Taky bych udělala soutěž v pletení květinových věnců, ale to se prý v chráněné oblasti nedělá. Co se týče hudebních stylů, je to dost nevyhraněné, což je naše výhoda, a pro rádiovou většinu nevýhoda. Ale rádio si tam asi stejně nikdo brát nebude, počítám, že to bude něco jako větší zahradní slavnost bez zdegenerovaných fotříků a stádní kultury. A mi už není patnáct. (Další na http://goo.gl/ihLqj)

hermína týrlová


dieter mit euchm

Nepiju kafe. Vždycky, když si ho dám, tak začnu nekontrolovaně třídit a uklízet. Tentokrát to odnesla bedna s ručně popsanými kazetami a polskými kopiemi ze začátku devadesátek. Každá z kazet má svůj příběh. Otevírám krabičku The Doors In Concert, poklad, který jsem si koupil v roce 1991 v Kudowě Zdrój. Se třemi spolužáky ze střední jsem tenkrát jel do Polska právě kvůli polským kopiím. Vlakem z Poděbrad do Náchoda a pak deset kilometrů pěšky do Kudowy Zdrój. Kromě Doors jsem si přivezl ještě Mission a Ultravox. V bukletu Doors jsem objevil i skladbu Let My Fire. Pamatuju se, jak jsem poté nadával v kině při Stoneově filmu, jakéže nesmysly jsou v titulcích. Dovol mému ohni, přeci. Mission byli rovněž dobrý úlovek. Když jsem si pásku doma pustil, čekal jsem gotiku a slyšel nějaké píšťaly. Jo, tehdy jsem neznal slovo soundtrack, myslel jsem si, že je to název desky. Ne Morriconeho hudba k filmu o jezuitských misionářích v Jižní Americe s Robertem De Nirem a Jeremy Ironsem. Byl to ale pěkný výlet.

dieter mit euch (nauzea orchestra)


matejkotoucek

Při ohlédnutí za hudebními událostmi minulého roku mám pocit, že mainstream, nebo řekněme spíš západní indie mainstream, se dostal do bodu, kdy se v něm začínají objevovat nahrávky, v nichž se množství odkazů do minulosti a míchání různých nečekaných vlivů kupí už takovým způsobem, že daný hudební počin působí čím dál víc jako jakási sémantická hra, až nakonec tahle šíleně různorodá směs paradoxně začne působit naprosto celistvě. Protože nic příliš nepřevažuje nad ničím a jakýkoliv pokus o užší zařazení je k smíchu.

Taková nahrávka působí naprosto přirozeně a čerstvě díky tomu, že v sobě skrývá určitý ideál naivní kreativity (to samozřejmě nevylučuje talent, právě naopak), která se neřídí léty ověřenými pravidly, ale jde proti nim, když se jí chce, nebo když to tak její tvůrce cítí. Jinak řečeno, mluvíme o žánrové neposkvrněnosti; v případě zkušenějších tvůrců by se spíš dalo mluvit o žánrovém nadhledu, který taky můžeme nazývat skladatelským ostrovtipem či vychcaností. Jenom pro ilustraci, o čem mluvím, zmíním jména jako Blue Daisy (dobrovolný „outsider"), Machinedrum (měňavkovitý producent elektroniky) nebo Julia Holter (o níž stále nevím, co si mám myslet)... Pokračování původně sloupku tutaj.

Matěj Kotouček (AVA, Sky to Speak)


baara_abba

Minulý rok byl fajn, spousta skvělejch akcí a na nich spousta skvělejch lidí a málo zlejch brambor. Pokud budou další roky ohledně koncertů podobný, tak super. Všude se teď ale řeší konec světa, tak o tom taky často přemýšlím. Kdyby se to  stalo, tak co ještě stihnout? Jsme s Tomasem (se kterým mám duprass) hodně staří, tak nám už málo věcí připadá důležitých. Takže pokud teda letos fakt konec, chtěla bych:

1. mít krabičku, co má na víku tančící baletku. Krabička hraje a ona se točí, viděla jsem to v hodně filmech o vztazích. Nejlíp plastovou, kdyby ten konec světa nebyl, budu si do ní dávat zuby.

2. vidět koncert kapely Pontiak. Trio bratrů z Virginie, hrající naprosto poctivě a úžasně od stoneru po psychedelii, mi Tomas (se kterým mám duprass) doporučoval fest dlouho, ale poslechla jsem (si je) až tento rok a totálně mě to uhranulo. V Česku teď hrají pět koncertů, tak si najděte jedno z těch míst (co vám je nejblíž) a běžte na Pontiak. Uvidíte,  že po tom, co uslyšíte Pontiak, vám případnej konec přijde lehčí. A kdyby ten konec světa nebyl, zažijete skvělej koncert.

3. zkusit si rozbít skleněnou výlohu hasičákem. Viděla jsem to v hodně filmech o zombie. Chtěla bych zažít ten pocit, jak to rupne. A i kdyby ten konec světa nebyl, tato dovednost se může v budoucnu hodit.

Bara (ABBA)


viktor_palak-3m

Doba se mění a s ní i blábolení. Aktuálně o tom, jak ten či onen nestíhá všechno naposlouchat, jak je kolem příliš (dobré) hudby. Čím více stíhají druzí, tím více chceme stíhat taky. Chceme znát vítěze žebříčků ze všech webů a časopisů, kterým fandíme. Na Twitteru máme několik kamarádů, jejichž vkusu věříme, a desítky hudebníků, které chceme sledovat až do koupelny, o nových klipech nemluvě. Předplatné časopisu se stává hrozbou, online profily kamarádů jsou očistec, nekonečné www studnice peklo. Čím více stíhají druzí, tím více chceme stíhat taky. Ale najednou nestíháme za sebe, ale za všechny.

Nechejme se inspirovat hudebními tipy druhých, jasně. Ale dejme si pozor, abychom nezačínali žít jejich (hudební) životy. Inspirovat se, ano. Ale muset slyšet všechno a hned? Proč? Klid, prosím. Kamarády přece neztratíme tím, že jim nebudeme schopni odpovědět na to, jak se nám líbila každá písnička, kterou poslouchali u snídaně. Proč si nenechat nový klip barvitě vykreslit u piva?

Vyprdněte se na to, co vás domněle míjí, a věnujte více pozornosti tomu, čeho si všimnete, ale dáte tomu tak málo času, že to je ve výsledku úplně k ničemu. Tu radu dávám i sobě.

Viktor Palák (Aardvark)


1DSC06067-pola

představte si to. klasická situace. je pár minut před koncertem. jdete si objednat nějaký pití a potkáte na baru kámoše...

ona : tyvole, tebe bych tu nečekala. co tu děláš, jak jsi dojel?
on : károu, co ty?
ona : no já vlakem. a mám zpáteční. škoda, že jsme si nedali vědět. mohli jsme se složit na benál a jet spolu
on : tojo, ale kdo to moh vědět...

všichni jezdí na koncerty mimo město, spousta lidí hledá nový kámoše a šofér, ktere jede sám na koncert hledá aspoň nějaký lidi, který by mohl vzít s sebou, aby měl s kým pokecat o tom, co dělal celej den ve fabrice anebo proto, aby se mu aspoň trošku vrátily ty narvaný prachy do benálu a mohl tak udělat radost sám sobě, ale i dalším bláznům, kteří chtějí jet na ten samý koncert a nemají se na něj jak dostat.

fóra se před některejma koncertama plní nabídkama a poptávkama. znáte to - „jedu tam a mám dvě místa" anebo „nejede náhodou někdo, přispěl bych na benál", ale všechno se časem ztratí pod nánosem dalších příspěvků a není moc na čem stavět, a tak mě někdy před prázdninama napadlo udělat malou platformu na způsob spolujízdy. napsal jsem o tom maximovi a adamovi, jestli by to nepodpořili a těm se to líbilo a věci se daly pomalu do pohybu. borci z diycore odvedli během prázdnin skvělou programátorskou práci a pak už se dolaďovaly jen poslední detaily ohledně orientačních odkazů na stránkách.

je listopad a je hotovo!
a vy - ať už jezdíte vlakem (můžete se složit třeba na hromadnou, pokud jedete ze stejného města, anebo se jen potkat v kupéčku a zahrát karty), autem anebo stopem, dejte o sobě vědět. spojí nás to!

Marek (Dialog Crew)


edie_justin

My name is Justin. I play in the band E.D. Sedgwick. I like playing in the Czech Republic because Czech people are serious. Like me, they don't tolerate any joking around. If someone wants to tell a knock- knock joke at a show, do you know what I say? "Fuck you." And that is what the Czechs say too.

I also like Czechs because they smoke a lot, reminding me that it is very important for me not to smoke. Once, when I was 29, I had a sharp pain in my chest and a great shortness of breath, and I thought that I was having a heart attack. I went to the hospital, where a doctor told me that I wasn't having a heart attack, but was just really stressed. That day, I promised God that I would never smoke again. So, whenever I visit the Czech Republic and see people smoking in cars, restaurants, casinos, brothels, record stores, moviehouses, and in bed, I say: "Thank you, God. Thank you for reminding me that it is important not to smoke."

Also, incidentally, Franz Kafka was Czech, and I like Franz Kafka. Kafka was born in Prague, but that was before Czech was "Czech." Back then, Prague was just Bohemia. Fuck that.

What has changed for me since the last time I was in the Czech Republic? I have had a daughter. She is 16 months old and likes Czechs too. Do you know what my daughter says when I try to tell a knock- knock joke in the nursery? "Fuck you." And that is what the Czechs say too.
See you at the show?

Edie Sedgwick (Justin Moyer)


unknown

Drazí posluchači, rádio Kambodža. Protivné slunce, vylízaný podzim, začala škola a na ni už sem starej. Jak se máte ve šluknovském zdymadle? Počkejte, hned se podívám, kudy vede Lanďákova tour nazvaná nevyhýbavě orlíkovsky Vozová hradba. S podtitulem Hrdost - Odhodlání - Síla. Je to zmrd vole, zkurvenej, ale ten už jiný nebude. Kdyby neměl ten pochybný cit pro mystéria, mohl z něj být skvělý politický makarón. Proč volám. Naše hra SONGS FOR DIYCORE je u konce, řekli jsme si, že to ukončíme, až se ozve Vincent Gallo, že má pro nás song, a co myslíte? Ozval se. Končíme. Prozatím. Výsledkem bude vinylová kompilace, která už se chystá a pokud dá bog, bude do měsíce venku (takže do dvou). Všechno ostatní je tajné. Jedenáct kapel, asfalt nebude černý a počítáme, že se prodá do pátku. Teda pokud se bude vůbec prodávat. Děláme to spíš pro sebe. (Jsme blbci.) Všimli jste si, kolik lidí zase dělá koncerty? Taky jsou to blbci. Snad nás bude dost. Jo, a pozor: bílej čurák jede tmou.

maxim demeter


1047_sibep

Nedávno se mi stalo, že v diskusi pod mojí recenzí mě bývalý šéfredaktor jednoho hudebního média osočil z toho, že potápím české kapely a že k novým žánrům bych se raději vůbec neměl vyjadřovat, neboť jim už díky vyššímu věku nerozumím. Sem tam se kamarádi a známí diví, proč si dělám na „scéně" „nepřátele", zvláště u lidí, které bych mohl „potřebovat". Nedávno jsem slyšel: „Tohle bys neměl psát o kapele, se kterou příští týden hrajete."
Přijde mi, že na domácí scéně opět jako před deseti lety bují v některých žánrech (a hlavně v metalcoru) přemrštěný jánabráchismus a hlavně absolutní a řvoucí nedostatek nadhledu. Všichni se plácají po zádech a mluví se o světových kapelách jen proto, že s pětiletým zpožděním se někomu podařilo udělat průměrný zvuk a skladby, které nejsou zatíženy ryze českým bigbítismem. A kritika českých kapel? V čem jim nebo mě pomůže napsat článek, za který se nebudu moci postavit? Kterým budu nekriticky chválit jen pro to, že je znám a mám s nimi dobré vztahy? Proč nenapsat pravdu? Protože by se mnou pak nekamarádili? Se vší úctou, to není můj problém.

Proč nenapsat, že je mi velmi smutno z toho, když kapely tunelují hardcore scénu tím, že se snaží toporně vytvořit mutanta nejtvrdších prvků a těch nejtupějších úlomků oficiální středoproudé popkultury (a nemluvím jen o hudbě samé), kterými tato scéna vždy opovrhovala. Tím osloví hodně  vystajlovaných dětí s patkou, kterým je jedno, co poslouchají, ale tam to také končí. Cítím, že verš jihlavských KŘIK Z TICHA nabírá na aktuálnosti: „I ve scéně se totiž prosazují trendy/ kritický myšlení nahrazují happy endy." Už to není jen punk, který měl pro mě obrovský rajc právě ve své nepříjemné hrubé kousavosti a postupně ho ztrácí. Teď už  se moc nekritizuje a zpívá se o radostných věcech - „známka punku" spočívala v něčem jiném. A to samé nyní pustoší i hardcorovou a metalcorovou scénu.
A pokud jde o mé recenze: Na rozdíl od při zdi stojících opatrných „elit" a mistrů světa v kalkulu budu kousat a cenit zuby dokud je budu mít, protože mi přijde, že pokud nekousnu já, tak to v zájmu toho, abychom si to „nerozházeli s nikým důležitým", neudělá nikdo.

Ondřej Helar / metalopolis


keftes

Jsem celkem nenápadný týpek. Mám dlouhé vlasy z dob, kdy jsme s Křenkem ještě neměli občanku a chodili si kupovat kusovky do Oázy. Nerad jsem středem pozornosti, možná i proto byly moje první a poslední 3 koncerty s kapelou Paprikový lalok ve stylu "rychle odehrát, rychle vypadnout a rychle se najebat". Však co, stejně to byla sračka. Piju, jim, normal. Když jsem se s někým seznámil, omezilo se to na podání ruky a pití piva. V poslední době se to ale změnilo. Klasický scénář: A: "To je Klajban a to pan vysoký." B: "Čau." C: "Čau." A: "Klajban natáčí ty videa." C: "Jo ahá!" ... Následuje řada otázek. Čím víc lidí ví, že já jsem ten, kdo na koncertech natáčí videa a strká je na Youtube, tím víc si pak při natáčení připadám jako gejza. Proč? Stojím jak gejza, v jedné ruce foťák, ve druhé pivo, a stojím jak gejza. Všichni kolem mě třepou hlavou, tleskají, kuří, já furt stojím jak gejza. Protože si připadám jako gejza, potím se jako prase, a já se fakt nerad potím. Koncerty jsem začal natáčet víceméně z prdele, al e teď se to trochu zvrhlo. Takže jo, já jsem ten s přezdívkou z dob, kdy frčel Kerouac; jo, dělám to jen tak, protože mě to baví; jo, jsem rád, že se ti ty videa libí; za tu tmu fakt nemůžu, když si kapela zhasne, je mi celkem blbé jít rozsvítit. Tak, a teď zas můžem pít pivo.

podzemnik Klajban (Keftes Party)


poly

Kapela produkující hluk bývá jednou za čas podrobena nejtěžší zkoušce víry. Nenávist nepřátel a zášť bezvěrců bere na sebe podobu tak strašnou, že nastává čas hledání nové zkušebny.

„Ó, Pane, vyslyš nás, ubohé. Dej nám zkušebnu a zachraň nás od nepřátel. Pane, měj slitování, dej nám svatou slávu! Modlíme se za ty, kteří si užívají klidné práce na polích, v továrnách i úřadech a my za ně trpíme ve zkušebně, v zakouřených rockových klubech a bereme jejich hříchy na svá bedra. Beránku boží, jenž snímáš hříchy světa, vyslyš nás, služebníky anarcho-hardcoru, crust punku, elektra a sludge metalu! Vysvoboď nás, Pane, i když jsme hříšníci!" (Žalm 151, zakázaný Tridentským koncilem L.P. 1562)

A otevřela se nebesa a my pěli chválu na boží milosrdenství... a to v čase, kdy podle bratří z Nového světa nastat měl soudný den. A i kdyby třeba jen soudný den o chvíli meškal, je lépe sejít ze světa požehnáni novou zkušebnou, neb kapely bez zkušebny pohltí plameny pekelné, aniž by jim přiznáno bylo právo na nebeský soud (a pro cynický parchanty, jako je Insania, to platí dvojnásob).

Poly (Insania)


jobem

Miluji vůni napřímeného jara. Všichni se líbají jak o život a vedou tak prvotní existenciální dialog, zatímco stíhají pravidelné nakupovací mánie v „ousíčkách". Připomíná to podvědomé reje, kdy jsem věřil na nechráněný sex a vůbec na sílu vodního živlu. Z trochu dvojkový, ale trochu i trojkový momentálně vypadávám, jedu striktně mjůzik. M.I.A. vede štrajkujůce důraznou ždímačkou politicky nekorektních úvah a dozníváním záchvěvů electro pod vlajkou Vicki Leekx a zatímco Benny Benassi przní Jamese Blaka, já můžu nasávat hyperbasové instrukce proroků z Glasgow jménem Kode9 a The Space Ape. Po setmnění se v Malé Lucerně dějí věci! Na workshopy hudební historie sem dochází plejáda odborníků i nemálo laiků, kromě dřevního delta blues se naučíte vše podstatné o hillbilies, country, jazzu, hardrocku, funky, analogové elektronice i o podstatě riddim. Naposled vyučovali Fu Manchu a Jaga Jazzist, svaly obé utáhly, skvělý. Katecheti se už slyší na Bullet Time v Central Station, kam se s podporou proevropanů Chika a Smacka (neplést s východníma nulama Čukem & Gekem!)  22. 4. chystá londýnskej (po)uličník Marger kontrolovatelnej na http://bit.ly/bXrKZK.

Hanz Krejcar (Job kundapták)


marek-dialog

venku začíná být hezky, jaro v plném proudu, je teplo, všechno kolem se najednou mění a včera odpoledne jsem cestou do školy na trase kopřivnice - olomouc odpálil svým prvním stopem letošní hitch-hiking sezónu. zastavil mi chlápek a říká: "já jezdil taky stopem, proto vždycky někoho vezmu," a já mu na to, že je to super a že kdybych měl káru, tak udělám to samý. a pak jsme kecali a on mi vyprávěl o tom, jak na vojně balil ženský a že nejlepší z celýho opuštáku bylo to, jak si dal s kámošema hned v první hospodě pár dobře vychlazenejch piv. byl to dobrej vypravěč, fakt sympatickej chlap a přál sem si, abych znal celej jeho drsnej život, ale zastavil mi přesně tam, kde se naše cesty rozcházely a já si zas uvědomil, co mám na stopu tak hrozně moc rád a jak moc se těším na to, až se zastaví ten šílenej kolotoč a začnou dost možná poslední prázdniny, na které jsem byl doteďka zvyklý. do té doby budu zatím vyčkávat na ten správnej moment, ukrajovat a nasávat tu atmosféru a po večerech se poflakovat venku stejně jako včera. dám si do uší poslední desku boduf songs anebo nový low a sednu si přesně tam, kde je ten nejlepší rozhled na noční olomouc. a v dálce budou projíždět auta sem a zase tam...

Marek (Dialog)


par

Konečně. Slunce, teplo a snad už teda jako jaro. V saku a tričku se po městě chodí úplně jinak. Chyba byli laciní The Strokes ve sluchátkách, tohle vážně nejde. Vůbec se to těm všem chlápkům zatím nějak nedaří, holky letos více méně nemají konkurenci. Úchvatná Anna Calvi s trochu patetickou leč neodolatelnou gestikulací, řádící Shilpa Ray, mazlivá Joan As Police Woman a dokonale střídmá Polly Jean (v Berlíně mi hnula s obzory). Všechny tyhle moje cesty doprovází už nějakou dobu, stejně jako prozatím stále ještě nevydané album Bee & Flower. Bravo Dana! Nečekané a letmé setkání s Marianne Dissard bylo velmi milé, myslím, že se letos ještě určitě uvidíme. A s odlivem zimního klimatu a nástupem světla se derou ke slovu další - dramatická a majestátní Julia Kent, nabroušená a otevřená Adalita nebo kouzelná Susheela Raman s razantním albem Vel, pojmenovaným po oštěpu tamilského boha války. K desce dánských The City Kill a jejich zpěvačce Signe Elin Gram jsem se dostal asi dva dny poté, co odjeli z ČR. Člověk je po té zimě přece jen nějak pomalejší. Snad se potkáme jindy. V tomhle svěžím vzduchu prostě velí dívčí vokál a to se valná většina flóry teprve probouzí. Dokonalý soundtrack jara...

Michal Pařízek (šťastná dlaň, Full Moon)


raf

Když jsem byl před pár lety týden v totálním tichu na zenovém ústraní, přišel jsem na to, že mám v hlavě hlavně tunu hudby. Nejinak je tomu teď, hodně často se mi mozek redukuje na winamp funkci. V poslední době sjíždím hromadu klasických avantgardistů-minimalistů a tak nějak oklikou přicházím na to, že hromada věcí, ze kterých čerpají všechny ty noisy, ambienty a industriály, tady byla o hodně dřív v docela sofistikované a působivé podobě. Záhadou pro mě pořád zůstává, proč „mechanické vlnění v látkovém prostředí vyvolávající sluchový vjem" umožňuje zažít tolik netušených věcí. O to víc jsem rád, že ten hluk po pod-zimním spánku budeme zase s Entenem (a po menší pauze i s Pacičkou) aktivně tvořit - rýsují se nějaké koncerty a snad i nahrávání.
Bohužel nejen zvukem člověk žije, a tak je třeba fungovat i nějak praktičtěji, a třeba dodělat nějak školu či udělat pár koncertů. Z toho hlediska se jaro v Brně taky jeví hodně zajímavě - třeba na začátku března tady Andrea Rottin dotáhne akusticko-dronové majstry Eternal Zio a v polovině dubna budem zase s ABBOU a lidma z 6mas dělat chlápka, který hraje na kus skla, který na konci show sežere (Justice Yeldham). Żyć, nie umierać!

Rafał


indim

Momentálně mám v hlavě utopický nápad, který se podobá snad jen osvícenství: rozum spí jako Bugrr. Stojím na mrtvém bodě. Zkouším spojit něco jako Melvins, Damage Manual a Tomahawk v triphopový celek: heavy trip hop. Naštěstí mám pár záchranných brzd. Jednou je nová deska Plešaté, která dokáže zlomit i takové zakletí jako je rap. Plešatá je temná a zároveň respektuje poctivé grunge sóla - vysoká hra. Další z věcí, na které se dá spolehnout, jsou koncerty. Pár jich už letos bylo, a nejvíce se těším na další (Young Gods a Scott Kelly). Všechno v pomalém tempu, než se jaro úplně probere. Moc věci měním, ale vždycky mě dostane nostalgie. Snad se letos vykašlu na celou kritiku organizace společnosti a nechám Marxe v klidu spát. Do jaké míre se to podaří, to netuším, protože pokaždé, když si vzpomenu na tezi „Filosofové svět jen různě vykládali: jde však o to jej změnit", mám housera. Síla je v „nečasovosti", protože ta dokáže zlomit všechny hodnoty (slepé, tradiční i vštěpené). Jak to vyjde, není ve hvězdách, ale v kompromisech.

Indoš (MamaMrdaMaso)


trent1m

Poslouchám poslední Twilight Singers a je to bomba. Doufám, že já blbec na ně nezapomenu, až budu zase stloukat žebř nej desek na konci roku. Nedávno to bylo zrovna tak, zapomínal jsem. Rok dvatisícedeset byl oplodněný koňským spermatem, hudba (mraky) přicházela a odcházela, trenTík se ztrácel, zkáza. Jiný soudek: V Ostravě (podle mapy fakt velké jablko), městě, které chtěli papaláši dotlačit až na trůn s cejchem „Město kultury", už hodně dlouho nebylo nic, co by mě donutilo slézt z pece. Kulturní Bezdíkov. Praha už volá, škoda, že cena za vlak pravidelně přebíjí cenu za koncert. Konec světa? Někdo by měl se vším něco udělat. Možná přeháním. Každopádně, těším se do Brna. Posledního ledna tam jsou v Muzejce parádní New Idea Society. S nimi i my. Spíš před nimi my. Dobří lidé nevymřeli. Chytrá věta do penálu: Nezasírej si hlavu diskuzemi o nové desce K. Westa, protože rice is nice. Stačí.

trenT (Noise Parade)


tunn

V hlavě mi teď jede uplynulej rok a mám pocit, že skončil rychleji, než jsem stačil před chvílí prolistovat celej diář. Neustálá opožděnost. A to abych se měl se zamrzlým mozkem učit na nějaký zkoušky nebo co. Daleko radši bych opustil tuhle mrtvou krajinu, utekl do tvůrčího lůna a vyšel ven třeba až na jaře. Člověku se otvírají oči. Zdá se ale, že nikdy nemůžu opustit ten nepřetržitej proces a považovat určitej moment za definitivní konec úsilí. Něco mě pořád žene dál a nedokážu si v tuhle chvíli představit jedinou věc, která by mě mohla zastavit. Musím akorát krotit prachy a čas, abych to mohl skloubit všechno dohromady. Není to kritický, ale sere mě, že nemůžu některý lidi, který jsem měl to štěstí poznat, vidět znova nebo mnohem častěji. Stačí si vybavit rozpálenou letní silnici směr Kolín, palec nahoře a všechno kolem. Doteď jeden z nejsilnějších zážitků. Je víc než jasný, že se chystá v novým roce hromada skvělých koncertů, který jsou snad jedinou jistotou, že se zas potkáme, takže doufám...

Tomáš (Unna, Baalzac)


tmsk

Mám v hlavě desku Bonuse KONEC CIVILIZACE. Poslouchám ty slova, chvílema souhlasim na 200 percent, někdy se zasměju, jak je vtipná, někdy se zasměju, jak je trapná, pak se zastydim, páč poznávám, jak jsem trapnej já, jindy se naseru spolu s Bonusem, a jindy se naseru na něj, že to snad nemůže myslet vážně. Ale nenechá mě v klidu. A taková deska pro mě má jednoznačně smysl! A taky myslim na to, jak jsem ještě před dvěma lety takhle ke konci roku uplně padal na hubu, protože jsem při normálnim dennim zaměstnání odehrál ten rok 102 koncerty přesně, nechtěl jsem už ani s nikym mluvit a třeba silvestra v Bárce jsem vyloženě odflák. Zatimco letos jsem hooodně odpočatej, na všechno se těšim (krom silvestra), mám plno elánu a chutí, možná třeba taky proto, že by mi na spočítání mejch letošních odehranejch koncertů stačily klidně jenom moje prsty a to bych ještě ani nemusel použít ty, který jsem si v tomhle roce dokázal naříznout, zlámat nebo roztříštit... Řikám tomu náramně vtipně, že si letos nechávám předělat obě ruce, hehe. A to včetně toho, že se mi na jedný z nich díky Tribo Tattoo objevil supráckej quetsal. Nejspíš jsem se na starý kolena zbláznil, ale rozhod jsem se tak v jeho domovině a řek jsem to nahlas, takže jsem pak už nemoh couvnout. A navíc mi pak ještě moje novomanželka řekla, že zjistila, že to je pták, kterej v zajetí radši zahyne, než by žil v nesvobodě. Prej celej já. Jsem rád, že to řekla. Že si to o mně myslí. Že to o mně ví.

TOMSKE (C vs. Deverova chyba)


kaka

„Únava je určitým způsobem odpočinku," řekl nahý zmrzlý šaman u půlnočního ohniště uprostřed piešťanského stadionu v roce 1987. Útlum letošního podzimu (stejně jako toho minulýho) nejspíš ostří smysly pro další období. Kterej z nás ale tohle bezčasí tuposti vydrží? Chceš bejt kreativní a najednou se ti vůbec nerozsvítí. Energie vystačí jen na to, aby tělo vypadalo, že jeví základní známky života. Tenhle stav strnulosti není ve svý podstatě smutný. Je to taková prenatální příprava na to, že zas Něco přijde, ač to zatím vypadá spíš jako čekání na Godota. Vzpomínáte na ty devítiměsíční prázdniny u svý matky? Nevzpomínáte. Protože to bylo tak dobrý, že kdybyste si to pamatovali, budete po narození po zbytek života nasraný. Potkávám vás a už na první pohled vím, že se cítíte hůř, než vypadáte. Na nic se neptám, ale sami to hned vyklopíte. Vydržíte, nechcípnete, bezdomovci nálady. Godot sice nepřijde, ale pošle za sebe aspoň svýho bráchu. V plodový vodě už si taky asi nezaplavete, ale protože tu už pár let bloumáte, nebudete se muset znova bolestivě drát na svět. A jak řekl šaman v osmdesátým sedmým u svýho ledovýho ohniště: „Život je plný bolestí, ale i bolest je způsob radosti."

Káka (Kaljeka, UKWM)


kodlc

Je něco po čtvrté odpoledne, sedím v kuchyni, poslouchám Bedhead, jím čínskou polívku s nudlema a přemýšlím, jak se zejtra dostanu domů s posledníma deseti korunama, který jsem ráno pohodil někde v tašce. Vypadá to, že jsem se v Brně docela zabydlel, co. Poslední dobou mám, mimo sraček v hlavě, asi tak tisícmilion kapel, ale ani jedna není nijak extra funkční. V pondělí jsme hráli s Jelly Belly ve Vegalité. Vždycky po koncertě mám pocit, že víc napiču to dopadnout nemohlo, ale zároveň za nějakej čas změním názor. Uvidím jak tentokrát, ale prozatím tomu moc šancí nedávám. Ale stejně jsem rád (nebo spíš mě to překvapuje), že jsou zde lidi, kterým se ten bordel, co hrajem, líbí. Psychouši. Rozhodně to ale není něco, v čem bych viděl nějakej posun nebo snad nedejboževole budoucnost. Každej den nový svinstvo, heslo pro tenhle rok, zdá se. Možná moc věci řeším, asi kdybych neměl čas na život, kdybych třeba studoval VUT, tak by mi bylo líp. Ale každej se ze sraček nějak vyspí, jinej vypíše a další zas vychlastá. Já bych potřeboval, aby se to prodávalo jako rozpustný kafe, takový to 3v1. Naštěstí ale, když už nic, platí taková ta úměra, že čím víc je všechno kolem napiču, tím lepší k tomu je soundtrack. Tak aspoň že něco.

kodlc (00001101)


oparus

Můj brácha Martin, kterej prakticky nemluví a někdy si říká Glass (téměř nic společnýho s ostravským Sklem) - a je to trefný jméno, protože jemu dovnitř nevidíš - se na chvíli změnil v Genesise P-Orridge a asi den na to, co se před pražským koncertem rozpadli Throbbing Gristle, promluvil a rozpustil Kaspar von Urbach, taky před koncertem. Mám rád efektní věci, a tohle sem naprosto přijal. Vydrželi jsme sice dýl než River for Sale, ale je to taky uzavřená kapitola, pro mě osobně deskou Selfbondage, kterou neskromně považuju za... něco jako XXX na zdejší noisový scéně... Už se těšim, jak teď bude zpětně vznikat další mýtus, a Klamm už za tím účelem pomalu vytahuje raný nahrávky na kazetách. Bez KVU by nebylo leccos, hlavně ale KLaNGundKRaCH. Někdo by tomu řekl crew, někdo label, někdo náš hnůj, já tomu teď řikám „uvidíme se v pekle". Glass na práškách, Klamm na práškách a pořezanej od toho, jak vraždil My Sister Is Pregnant, která je na práškách, atd., to, co je hlouběji, ani nemá slov, každý na svý osobní hraně, jak se říká „on the edge", a abych nezapomněl na Rouilleuxe, No Pavarotti to navíc pěkně ovázali mašlí v podobě Too late to care... Příliš pozdě starat se o děti v sobě. Tváří v tvář tomuhle chci najednou být radostným zvěstovatelem něčeho dobrého! Proto neexistuju, měním jména, být sám sebou, nežil bych. Takhle můžu říct třeba: Elza Aids iniciuje novou náplň hudební rubriky v A2, začlo to skvělym rozhovorem o Diycore, brzy se tam bude psát už jenom o Almondovi a Falcovi a vždycky to bude napsaný hezky; snad už brzo vyjde deska coververzí Suicide a Sebevražda přestane kolovat naší krví a začne kolovat mezi některýma z vás, milých mutantů. A No Pavarotti vydělaj balík a koupí autorádio. A Head in Body mi okamžitě navalí dvanáctipalec Darktown Strutters, co si objednal. Raduj se z malých injekcí!

Parus (ex-Kaspar von Urbach)


nonet

Podzim je v plným proudu, víno a jazz v každém správném baru, jen má peněženka je teď na tyhle věci bez proudu. Babí léto už máme za sebou, ze světa odchází další generace a Jan Kačer leží v motolské nemocnici. Kromě jazzu teď přichází do kin snímky, co žadoní o zlaté sošky mužíka, co by potřeboval tupé. A právě hudba a film ve mně vyvolávaj základní existenční otázku - kde na to vzít prachy? Vyklízet zajebané sklepy? Jsem snad kytarista z Noise Parade? Nějakou dobu už hledám práci,a teď nedávno jsem zas byl pozvaný na pohovor. Mám pocit, že to nevyšlo. Praxe totiž nestačí a na žádném papíře nemám napsané, že bych absolvoval kurz sociálního pracovníka. Asi jim ty prázdné slova černým na bílým řeknou víc než vaše zkušenosti. Kafkův svět. Čím dál víc se k němu blížíme. A kromě toho se rýsuje další fiasko - Aima, epileptický bubeník, se nezúčastní našeho prvního a na 101% posledního koncertu. Musel jsem tedy hledat adekvátní náhradu. Tím se mi zpočátku jevil brokolis, dokonale splňoval požadavky (nikdy nehrál na bicí). Nakonec jsem sehnal týpka, co už menší zkušenosti s bicími má, ale přísahal, že už na to zapomněl. A další věc, které se nejvíc bojím, je, aby na koncert nedošla má matka. Hanbou bych se tam musel oběsit na struně od kytary. Jako fiasko se jeví taky naše připravované EP, které jsme nestihli vydat do konce září, jak jsme před půl rokem avizovali. Stejně tak posunujem nahrávání další desky o cca měsíc. Což až tak strašný není, jen je to blbé sladit, když nás má být v kapele osm. Pokud by někdo nedošel, budem brát lidi z ulic. Papíry na to nepotřebujou. Ani umět hrát. Kafka nás ušetřil.

noneto (Pláč hoven)


krena

Začalo září, Brno je po prázdninách plné lidí, ale centrum je pořád rozkopané. 29tého děláme společně s Rottinem a částí MMM koncert SchnAAk a spol. na Muzejce. Osobně jsem nejvíc zvědavý na ten prostor a jak celá akce vůbec dopadne. Doteď jsem dělal koncerty jenom na Skleněné louce, ale po červnovém „převratu" mám ke Sklu hodně odmítavý postoj a nechuť cokoliv tam organizovat. Navíc tam mají hnusné pivo a při nedávné návštěvě jsem zjistil, že tam barmani pouští lidem techno. V praxi to pro mě znamená jediné - najebu se a otravuju obsluhu, ať mi pustí Franka Blacka. No hnus. Naštěstí se v půlce října bude otvírat nové Vegalité na Slovákově ulici (bývalý klub Bigbít). Skoro v centru, blízko fildy, dobré pivo, fajný prostor na koncerty - ideál. Myslím, že jestli nový majitel Skla radikálně nezmění přístup, tak během půl roku půjde tahle hospoda do prdele. Ale co, dobře mu tak. Osobně vkládám velké naděje právě do Vegalité. Starý prostor na Cejlu nebyl nic moc (málo místa, kachličky, hajzly za pódiem atd.), ale nové místo je podle mě dost spoko. Po roce jsem zase student, i práci jsem si našel, zima ještě daleko, po Brně se hraje dobrý rokenrol, takže je mi víceméně fajně jak cip.

Ondřej Křenek


peklodiy

Poslední dobou jde tak nějak politický dění mimo mojí pozornost. Mohlo by to být tím, že je po volbách, a tak můžu jako volič/nevolič upadnout v předpokládanou letargii a nechat vládnout tzv. zástupce. Možná mě zachvátila všeobecná okurková sezona, a tak jí daleko spíš upoutá veverka napodobující Johna Travoltu v Horečce sobotní noci. Nejvíc ze všeho mám ale moc práce na to, abych byl úplně v obraze a to, co ke mě prosákne, zpravidla postrádá cokoliv, co by mi evokovalo tzv. civilizovanou společnost. Třeba jako výběr nového poradce pro národnostní problematiku, osobnost pana Romana Jocha, člověka, který se neštítí populismu a je často prohlašován za rasistu a fašistu. Nehodlám to nijak snižovat. Pokud se takový hlas dostane třeba na nevolené místo, jímá mě hrůza z toho, že bude uplatňovat svůj vliv na chod země a spoluvytvářet tzv. společenské klima. Nenávisti k etnikům, rasám, starým i mladým lidem, všem, kteří volí určitý způsob života, by tu už teď bylo dost. Stačí se pobavit anonymně v hospodě nebo třeba i doma s rodiči. O dost smutnější je ale fakt, když se člověk s nenávistí k odlišnostem setká i v rámci hardcorové subkultury. Na jedné straně rétorika plná svobody a jednoty a na druhé straně vymezování se jak vůči jiným subkulturám, tak i v rámci jednotlivých skupin samotné hardcorové subkultury. Třeba pohrdání technaři nebo tradiční nenávist (nejenom) crustové scény vůči emařům. Nechci tenhle problém alibisticky přesouvat na adresu konkrétních lidí nebo skupin, týká se v podstatě nás všech. Tolerance a svoboda by neměla být jen prázdným heslem. Taková tolerance je karikaturou sebe sama a budování jednoty na nenávisti už tu předvádí jiní. Hodnotově prázdnou svobodu ztrácíme rychle pod rukama.

Pe.Klo


wojc

Ona se mi honí hlavou strašná spousta věcí. Aspoň je tam teda cítím, svině jedny, musí tam být. A trůní tomu takový zvláštní neurčitý pocit, že bych měl něco dělat - cokoliv, třeba najít si stálou práci... Nebo se neožrat, když mám jít na pohovor k ní. Nereálné. No, tak se aspoň ožrat míň, abych dokázal kontrolovat svoje činy. Nicméně ta práce byla stejně kapitalistický mor, tak jsem za to ve výsledku rád. Kapitalisti, ti jsou ze všeho nejhorší, ty potvory vám vlezou všude. A mají přitom úsměv přes půl tváře a zhoubnou touhu po penězích a vlastním mercedesu. A úplně nejhorší je, že ty svině jsou i v hudbě. Občas to slyším, kecy o prosazení, asertivitě a světské slávě. Jako ono je to normální, takový pocit je asi v každém z nás, ale jsou určité hranice, za který se nechodí. Jinak, já mám dvě kapely. Bohužel jim věnuju míň času, než by si zasloužily (a to mám přitom v plánu si založit asi ještě tucet dalších). Nemám vlastní aparát a na koncertech prochlastám většinou chlast nejen sobě, ale i zbytku kapely. Nicméně přes to všechno se kdoví proč zdá, že mě mají ti kluci docela rádi. A za to jsem rád a takhle mně to úplně stačí. „Ať žije portugalský král!"

Wojciech (have.to.be.distanced)


ers

Otevírá se přede mnou další etapa života. Dívají se na mě zvrchu a ukazují si prstem, slyším ty hlasy a přitom necítím, že by se něco měnilo. Pořád je to o tom samém: jen nastavit krk a neuhnout. Čekat, kdo nastaví nůž první, kdo se první zasměje, vyhrává. Je tak zvláštní v téhle době za něco bojovat, a proto jdeme proti sobě. Jakékoliv sounáležitosti nasrat, v popředí jsem jen já. Bojuji sám za sebe. Žene to kupředu a utužuje, víc nic. Stavím si před sebe jednu velkou zeď, kterou neplánuji zbořit. Je to jen o přežití s každodenní otázkou, kým vůbec jsem - vím, že na to mám, jen si nejsem jist, jestli zrovna tohle chci. Připouštím, vidím u všech ten pohled říkající "jsem víc než ty", stíhá mě paranoia a tak trochu nemám rád právě každého z vás. Nesejde přeci na tom, jestli máš sílu mluvit, stačí, že nejsi zrovna takový jako já. Existuje totiž jenom jedna pravda a tu máme my. Chtěl by ses nadechnout? Vítej v tomhle světě, kde jsi jen ztracené dítě, co za zavřené oči skrylo si svůj svět.

Ersian


terrri

Čau. Jmenuju se Honza a na účtě mám 43 korun. Už docela dlouho. Nedávno mě vyhodili z brigády. Na školu jsem se celkem vykašlal a do práce mě nejspíš nevzali. Ach, ty peníze. Jídlo není problém sehnat, když znáte ty správný lidi (Vojta, Andrea, Jana, Klára a tak). Horší je to s bydlením. No, pořád mám svoji plachtu! Nejvíc mě samozřejmě serou ty promeškaný akce. Viz nedávné setkání celýho podsvětí v pražským Matrixu, na který sem se nemohl dostavit (tak sem si aspoň zahrál kapesní kulečník, ale to není úplně ono) Ještě, že jsem byl dřív tak prozíravej a vetřel se do kapely k perspektivnímu Italovi. Hrát sice neumím (v kapele sem asi tak důležitej jako automat na kondomy ve... znáte to), ale aspoň se o prázdninách podívám na pěkný místa. Třeba do Peníkova. Tam to bylo moc pěkný. Šnečí farma, rybník, spooousta hulení, poníci trsající do "rytmu" Napalmed a podobně. Byli na nás moc hodní. Taky jsme dostali dost peněz, za což jsem, jak snad chápete, moc vděčnej. Zítra se chystáme na Sun Wu Kung fest. Minule mi to nevyšlo, protože jsem, překvapivě, neměl prachy. Teď tam snad na kapelní náklady nějak doplavu. Lidi, který to pořádaj, jsou v podstatě svatí. V kostech cítím, že se konečně budu schopnej pozitivně opít. Dál... Docela se těším na SRSS (v Brně, tý jo, kdo by to byl řek ...a ve zbrojovce, wow). Jako nerozumím tomu, proč se všichni snaží dostat na jakejsi megafestival do Katowic, na nějaký Dinosaury a Black Heart cosi. To si asi nevšimli, že v tom samým termínu by se mohli podívat, jakou mají Human Steak parádní formu a třeba poprosit o autogram Máňu, bubeníka z Le Christů. Na jediným místě! Navíc, dostalo se ke mně, že Stevie Brufen si pro nás přichystali ryze intelektuální projekci. A vůbec. Pozítří mám narozky, tak mi pošlete prachy. Zdar.

terrifique (Oswaldovi)


kalinska_sm

Když tak přemýšlím nad touto sezónou, střídají se ve mně návaly štěstí a vzteku. Každý začátek sezóny je super, protože si všichni odpočali a nikdo pořádně neví, co ho čeká. Na druhé straně konce jsou příšerné, tam už všichni odpočítávají každou minutu, hodinu, den a nemůžou se dočkat, až vyjdou z divadla s vědomím, že tam dva měsíce nebudou muset jít. Slušelo by se říct, že tahle sezóna byla dobrá, neboť jsem dostala hlavní roli v baletu Kráska a Zvíře a takovou příležitost nedostane každý. Jenže mám pocit, že mi to ubralo více života, než udělalo radosti. Lidská závist je hnus a těžko se s ní bojuje. Nakonec jsem to zvládla a byla se sebou spokojená, ať si říká kdo chce, co chce. Mnoho lidí, kteří se toho představení zúčastnili, bylo nadšených a překvapených, že se nejedná o balet jako takový, ale o taneční fantazii, ve které si každý člověk přijde na své. Chtěla bych poukázat na to, že hudbu napsal Michal Pavlíček. Přijde vám divné, že rocker píše hudbu pro balet? Divné to není, balet není jen o klasické hudbě a špičkách. V dnešní době je balet obrovská všehochuť, což je úžasné. Mladý i starý si najde, co se mu líbí, a nebude usínat. Jako když se chodívalo do divadla z donucení...

Jana Kalinská (Členka baletního souboru divadla J. K. Tyla v Plzni )


juditkam

V kůži ještě pořád pálí historicky první zářez a vrací mi na mysl jak na konci června zasáhli Prahu the Saddest Landscape. Sekundovali jim ten večer v Jelení ještě dvě mladý švédský kapely (pesanteur; if footmen tire you,what will horses do?) a všichni předvedli něco neskutečnýho. To, co se odehrálo ten večer na starým sešlapaným koberci v malý místnosti obložený obscénníma dílama jednoho chlapíka, se s odstupem času dostává do kategorie naprostýho mýtu. Dneska už je totiž druhýho července a už druhej den je Jelení zavřená. Jedna velká etapa končí a dost mě to mrzí. Praha přijde o další jedinečnej prostor v poměrně krátkým čase, jen aby si  Hrad mohl udělat luxusní kancl nebo bůhvíco jinýho a podobně "důležitýho". Naštěstí zbývaj dva měsíce, než se to zabalí navždy, během kterejch bude možnost se sem vrátit na kapely, na něž je důvod se neskutečně těšit. Za všechny zmíním zejtřejší hluch crew koncert - anglánský Hammers - což jsou silně sympatický chlápci, který si doma v koupelně tisknou sítotiskový obaly na vinyly a ještě jim to výborně hraje. Ampere a Obstacles pak vnímám jako nejkrásnější labutí píseň hradčanskýho obejváku. Nadějí je proto teď hlavně nový Discentrum v krásně neutěšeným prostředí Nákladovýho nádraží Žižkov. Snad se podobnejch odvážlivců jako jsou discentráci nebo lidi kolem novýho kolínskýho Holubníku  najde víc... jak zpívaj Japanther: "This constitution leaves me hungry".

Judita (Hluch crew)


bgr

"Kdo tu už nejsou, zemřeli, a živý páchnou," je mi 33 a nevidím rozdíl, vidím jen nastavený  prahy, očistec pro boty, aby se písek nenesl na novou podlahu. Poslouchám Comaneci cestou z  Prahy do Tábora, poslouchám Comaneci cestou z Tábora do Prahy. Comaneci... Rumunská  atletka, co po ní kamarádka z Itálie (Francesca) pojmenavala svou kapelu. Má hlas jak zvon,  hlas jak východ slunce, hlas jak Láska (Francesca). Mám se čeho držet. Taky je super si  občas zahrát s Paprskama Ing. Garina - industriál je a bude vždycky to moje. Jsem tak rád,  že jsme na sebe narazili... Před zkouškou vytahujou fotky, kde je záznam toho, co dělali v  roce 85... Jako když vsadíš na něco, co se tě netýká, ale zároveň to s tebou nějak vnitřně  hází. Dva velký zářezy z poslední doby: ZU na Free Mondays v Roxy. To mě rozebralo na  prvočísla a vyfluslo na Národce u gyrose... Dobrá rána! ZU ušli slušnou cestu od takovýho  polo freejazzu až k heavy. Jejich železo mě ková k zemi! Dostali mě! Jasně, není to kravál  pro každýho, ale o to víc to bere za kozy. Zářez 2: The Catalyst v klubovně Dejvice v režii  Hluch Crew! Dvoje bicí, řev až do střev, podobnej náklad jako Breather Resist. Bratři  organizátoři předvedli takovej tanec v pitu, že mi kluci z The Catalyst pak na bytě  několikrát opakovali, že něco takovýho hodně dlouho nezažili. A to bylo vedle v místnosti  finále mistráku v hokeji a Himaláj z Hluchu dělal den nato maturu, no to mě poser! Je léto,  konečně můžu vytáhnout pivní vanu, léto vole... A můžem se potit u rokenrollu s DD v garáži  a hluchnout a dovnímat! Sakra, všichni začli běhat... Asi nestíhají... Co na to já? Blues!  Těším se, mám strach, mám strach, těším se.

bugrr (Děti deště)


blzz

Kromě toho, že Helenka von Dráčková rozjíždí turné po ČR, se toho má semlít opravdu víc než dost, a to nejen z hlediska kvantity, ale především kvality. Z letošních festivalů se osobně nejvíc těším na MišMaš v Bojkovicích, jelikož se mě tak nějak vryl pod kůži. Například minulý ročník byl totálně náserový. Vzpomínám si totiž, jak jsem stál před hlavním pódiem v Maštali a  do uší tryskaly frekvence kapel jako Napszyklat z Polska nebo rakouské Valiny, jejíž koncert mě  naprosto odvařil. Bylo to nejen tím, jak mají všechno do posledního puntíku promakané, ale i tím, jaký se před nimi utvořil hlouček lidí doslova o zem mlátících hlavou, musel jsem se přidat.  Pro mě se z toho stal jedinečný zážitek, na který když si vzpomenu, probudí ve mě pocit skutečné radosti, a to i díky tomu, že v takové situaci člověk aspoň na chvíli přestane řešit každodenní stereotyp, vypne a nechá se unášet. Věřím, že tenhle rok to bude přinejmenším stejně tak silné, a to hlavně díky BulBul, Plum a Gnu, kteří se po delší době konečně rozhodli vrátit na pódium. Z klubových záležitostí, na které se opravdu hodně těším, to je rozhodně koncert v Českých Budějovicích pod křídly NAAB, kde mají v srpnu zahrát švédští Alarma Man spolu s Obstacles, s námi (velké dík) a Synergy, kteří vydali nedávno skvělou desku. Další koncert v podobě vypuštěné jaderné bomby, která se řítí z Chicaga rovnou na naši stověžatou Prahu, je koncert Shellac, který bude dost zásadní a nebál bych se ho označit klidně i koncertem roku...

belža (deerdeer)


banans

VYPADAT NEBO BÝT
Nedávno hráli na Sedmičce Narrows a byl to pro mě zatím koncert roku. Trochu neočekávaně, i když podle desek se dalo usuzovat, že to bude síla. Že ale Narrows zapnou stroj času a vrátí mě o 15 let zpátky, jsem opravdu nečekal. A nebylo to zdaleka jen muzikou, i když měla na celkovém zážitku velký podíl. Už ve chvíli, kdy jsem dorazil do klubu, jsem cítil trochu jinou energii, než tomu bylo v posledních letech obvyklé, a když jsem viděl, jak se kapela poflakuje venku na schodech, zalil mě najednou zvláštní hřejivej pocit. Najednou jsem viděl sám sebe ve svých 16ti letech, jak se doslova třesu na každej koncert, jak mám sevřený hrdlo a nemůžu se dočkat, až vejdu do klubu, pozdravím se s kámošema, prohrabu desky a budu o nich diskutovat, prohlížet si je a rozhodovat se, kterou si koupím a kterou nechám na příště. V téhle době byli všichni součástí jednoho organismu, včetně samotných kapel, jejichž členové většinou trávili čas před koncertem mezi lidma a povídali si s nima. Pak se přesunuli rovnou na pódium a ten organismus, který vznikl teprve před pár hodinami, už tmelilo tak silné pouto, že samotný koncert byl jen konstatní výměnou obrovské nálože energie mezi kapelou a publikem. Stáli jste tam a mohli jste to fyzicky cítit, a to nemluvím jen o momentech, kdy vám někdo skočil na hlavu. I na akcích, kde se zase nijak divoce nepařilo, s vámi něco házelo sem a tam. Byla to doba, kdy jsem kapele věřil každý tón, každý úder, každý pohyb, každé slovo. Kdy jsem cítil, že jsem právě součástí něčího života a ne jenom nějaké zkurvené reality show. Na pódiu byli stejný lidi jako před tím na baru nebo jako potom u stolu s merchem. A já byl šťastnej, že můžu bejt součástí scény, která je tvořená klukama a holkama, který mají stejný problémy a radosti jako já a dokážou se o to podělit. A přesně tohle všechno jsem zas po strašně dlouhý době cítil díky Narrows, jejich muzice a jejich chování. A taky díky lidem, který na ten koncert dorazili, protože i oni věděli, proč tam jsou, a pomohli tak vytvořit něco, co je pro mě v současnosti velmi velmi vzácné - pocit, že cesta, po které kráčíme, je správná, i když vše ostatní jde totálně do prdele.

Banán


unabomber

Nevim jak u vás, ale tady za oknem je skoro léto a dost to mění pohled na svět. Vidím pozitivně, myslim kladně a to počasí mě motivuje. A i když ještě nemůžu napsat o některejch věcech, ze kterejch mám teď radost, rád bych v tý nevyřčený souvislosti zmínil něco, o čem jsme se  bavili v úterý s Aranem: jak jsme léta krotili zvuk, tak teď to vypadá, že jdeme na další level: slova. Je jasný, že Sporto i Bonus maj úspěch hlavně kvůli srozumitelnejm a přímočarejm textum. A myslim, že je to fakt dobrý znamení. Mimo jiný se z toho dá vyvodit to, že lidi kolem nás chtěj víc řešit, popisovat a chápat svět kolem sebe (stejně jako my) a dávaj důraz na obsah, bez ohledu na formu. „Vstanou nový hlasy," řikal v úterý Áčko. „V to doufám," Béčko na to.
Vypněte ty kompy a jděte radši ven, o nic nepřídete. Bláznivý liberálové na fóru Silver Rocket zas hájej volby stejně vehementně jako kouření nebo zásah proti squatterům, a čistý originál Vašek Havelka osočil v rozhovoru na aktualne.cz český kapely z toho, že vykalkulovaně hrajou to, co právě frčí.

Bonus


ckl

Jsme tady u nás sedřený z nový desky Synergy. Mákli jsme si všichni a výsledek je doufám znát. 2 roky jsem chodil a troubil do světa, že jim chybí studiová nahrávka, ale že bych to byl já, kterej udělá ten zásadní kopanec, mne ani ve snu nenapadlo. Klepou se mi kolena z úterního koncertu Ahleuchatistas. Nejen že se hrozně těšim, ale mám i hroznej strach, protože takhle nákladnou akci jsme tu ještě neměli. A jak všichni víme, budějovice nejsou žádná výhra, co se návštěvníků týče. Dělat takovouhle "velkou" kapelu pro nás malé promotéry je docela záhul. Když do toho započtu plakátovou pouliční bitvu s rock rádiem a jejich plakáty "rock je slušná muzika", které v budějovicích jsou opravdu na každém rohu v hojném počtu, nedávám moc velké šance našemu úspěchu... Jinak se nechávám rozbíjet novými Daughters, kteří nemají nejmenší chybičku! Takhle má podle mě vypadat album. Líbí se mi postoj natočit super desku a hned rozpustit kapelu bez jediného koncertu. Zrovna teď poslouchám pro mne nově objevenou dánskou kapelu Governor of Alaska. Matika jak se patří. Maji pár společných koncertů s Mukrou, což se hodí, protože hrají dost podobně. Na domácí scéně u velblouda jsme postoupili do semifinále místní soutěže. ...já --zatim-spoko.

ciiikaal (noise ASSault agency budweiss - Depakine Chrono)


4120461

Hlavou mi teď zní hlavně ozvěny z tour pobaltskejma státama. Život na cestě má jiný pravidla a zákonitosti, nabízí spoustu jinejch úhlů pohledu a taky dlouhý kilometry na to je zpracovat. Scéna v Litvě, Lotyšsku a Estonsku je v zárodcích a teprve tam jsem si uvědomil, v jakým přepychu si u nás žijeme - ať už materiálním, nebo co se hudby týče. Paradox: tam chodí lidí málo, protože tu „jinou" muziku teprve objevujou, tady zase proto, že koncertů je víc než se dá stihnout. Vůbec mě nepřekvapuje, že pár dní po nás se tudy jako jedni z prvních větších jmen prohnali Mono - dost mi to k nim pasuje. A co doma? Tím myslím Jindřichův Hradec, jižní stát ve státě. Běžnou praxí města bývalo vybrat od pořadatele koncertu 10% ze vstupnýho a pak na něj v 10 hodin poslat pány v uniformě kvůli hluku. Jak s takovejma nesmyslama bojovat? Asi jedině tak: srát na ně a zkoušet to. Když to jde v okolních Dačicích, Slavonicích a Peníkově (nemluvě o NAAB v Budweissu), musí to jít i tady. Výzva... Jsem taky hodně zvědavej, jak bude znít naše první deska. Nahrávali jsme jí v listopadu v Soběslavi u řeky a vzpomínka na těch 10 podzimních dní mnou vibruje do teď. Snad brzy... Těším se na FreeDim, na Respect to the Noise Fest v Peníkově a jeho Genius Loci a jsem zvědavej, jak dopadne volba místa na SRSS - nepochybuju o tom, že to bude opět magický. Uvidíme se, doufám...

Vašek (Five Seconds to Leave)


a.jary

Tom-tomy popkultury: Světáci nové generace, vhled povětšinou do životů střední třídy, co kupuje MF Dnes v pondělí, kvůli Ona Dnes - nejen recepty, ale hlavně výhry, poukázku do tzv. internetového shopu Indielabels vyhrála Věra(63). I o tom je pořad TV Prima je jednička Prostřeno, Václav Vydva se zajíká jako na jeho již zlidovělém epickém MC Košilaté historky (Levné knihy distro, tedy „levné království", jak svého času na jeho adresu utrousil ortodoxní plnovous více než ortodoxního barda Jaroslava Hutky) a vy sejměte tu všeobjímající masku smutku, anžto vás stihne televizní zábava v ryzí formě. / Z jiného náhledu ji pojímají a representují i Maxim Turbulenc, čerství to držitelé zlaté desky za jejich dlouhohrající album Čechodecho. Vozembouch ožívá v eurodancové řachandě a dryáčnická prezentace samotného tria rozdává pivní radost plnými hrstmi. Vskutku opulentní porci zábavy pak dotváří visuelní pastva jejich bratru deseti dévédé s obrazovým materiálem - nezadá si to s filigránským předpředloňským projektem dvojice H&H - Strážce plamene v obrazech i na nich. Pravidelně línající mastodont české kinematografie Otakar Vávra, jeden z participantů na tomto opusu, prohlásil, že před svým ankašmá netušil, co že je to onen videoclip. Kdo z vás to má. / Typickou biedermeierovou náladu nedělního večera u inscenací české televize tentokrát nabídl Rytmus v patách, adaptace díla Josefa Škvoreckého. Malý Dyk coby Danny Smiřický? Pokud opomeneme kunderovskou segregaci zrn a plev, hraná quasihumorná sodomie jeho domovské kapely pak v a capella podání působí jako nic než nekolegiální nesehnutí pro tužku. Dobrý táta ví, že v pravém, promiňte mi ten výraz, smetaňáku, stojí lžička. / Vesmírem pluje oranžový trpaslík, který se za milión let srazí se sluneční soustavou.

A. Jarý (pedel 2. kolegia patafyziky)


apx

Prej honí se mi hlavou. Podpásovka. Kdybych to všechno měla i jen heslovitě vyjmenovat, můžeme z toho udělat seriál a možná, že už v srpnu by se dostal ke slovu i někdo jinej. V pondělí se mi (zase) stalo, že jsem po dvou dnech přišla domů. Bylo kolem druhý v noci a úkolem bylo akorát padnout do postele, jenže jediný, co jsem cejtila, byl hlad a příjemná workoholická potřeba stáhnout mejly a odpovědět na ně. Jak pořád řikám, že mi jebe, tak tohle je myslim dobrej důkaz. Ale jebe mi pro správnou věc. Dala jsem výpověď v Lidovejch novinách (můžete zrušit předplatné), rámuju ve vzpomínkách dva nejlepší roky svýho života a jdu si splnit sen - ne že bych nějakej konkrétní kdy měla, ale kdyby jo, takhle by vypadal. Jak ten sen nejlíp realizovat - to se mi honí hlavou. A pak tohle: Když jsem kdysi říkala, že tenhle rok bude lepší než minulej, tak jsem nemyslela ani „stokrát lepší" (Black Heart Procession) ani „lepší než všechno" (Sophia). Takže jsem vyhrála.

Apačka


panbrokolis

Nač jsou mi ostré smysly, když ve výsledku pracujou proti mně? Jako člověk jsem soubor jizev, každá jedna z nich něco znamená, ale já moc nevím, co vlastně. Schválil jsem si je, nechal jsem si je udělat. Zapomněl jsem, jak co proběhlo, pamatuju si jen pocity. Jsem empatik a pokaždé se zklamu. Na pozadí nefunkční demokracie je tohle ale jen marginální problém, jediný hrot, mandlička jedince a jeho studené nohy. Sám jsem nepolitický, nebo si to tak myslím, a tak to tedy i je, ale to nám vážně nezbývá nic jiného než držet hubu? Držet směr a hubu? Nedělat si to horší, než to je? A děláme si to tak sami? Dávat pozor dávno nestačí. Nerad si kladu tyhle otázky, protože si na ně neumím odpovědět, ale teď se přece neptám sám sebe, diycore je významný outlet. Do toho postupná degenerace mladších ročníků. Vidím to na své střední, kuciholky ztrácejí schopnost kriticky myslet, přemýšlet, prašť nebo uhoď. Silná slova? Ostré smysly. Ne, možná nemám kredit na tyhle kecy, jsem totiž jen jeden z vás. Někteří děláme míň, jiní zase víc, aby to soukolí, kterému se začlo vachrlatě říkat „scéna", makalo. A že šlape krásně. Z toho jediného mám v poslední době doopravdy dobrý pocit. Stay sharp, honí se mi hlavou.

 

Pan Brokolis


diy

Když se jeden z nás kolem vánoc připosral, bylo jasný, že se něco stane. Poporodní deprese je normální stav, který postihuje matky, demarkační běžence i přírodní punkery. Akce vyvolává reakci a tak se ozvali Aran Epochal. A čím hlubší byla na jedné straně apatie, tím větší a nakažlivější bylo jejich absurdní nadšení pro věci, které se musí dít. Aran přišel s myšlenkou na sortu songů for diycore, Bonus řek, že k tomu rovnou natočí EP.  Je to jako když si postavíte na pískovišti autodráhu a pak se díváte, jak se tam prohánějí povědomí  hošani a má to s nima lepší glanc. No nic, bude větší šampionát, že, pořadí je pro holky. Takže se zrodil podnik MP3 MĚSÍCE, do kterého se můžete zapojit se songem, který nikdy nikde nevyšel a je ke slyšení maximálně na profilu kapely. Další náležitosti hledejte ve Slovu o projektu, čekáme na hozené rukavice. Aran Epochal nemluvili do větru a tady je jejich nový vál, Poslední Praha. Přísliby jsou velké, a aby bylo jasné, že se nezapojí jen očekávatelné kapely v jednom ranku, záběr bude od elektroniky po grind. Tohle je jedna z prvních věcí k propojení podzemních komunit. Slyšíte? Na dveře bouchá rychlý kvalt od Průmyslové smrti...

 

redakcia


jerzyb

Král odešel a já nebudu říkat maximovi, ať žije král, ani nebudu škemrat, aby se vrátil, jemu ta rola jednatele (nebo jak se to nazval) bude slušet, je to cynickej narcista a vyhořelej mezulán. Teď tady nastanou změny k lepšímu, i kdyby to mělo znamenat, že ztratíme čtenáře. Já nejsem ten, co by si chtěl zapařit koule v nějakém blazeovaném intelektualismu a pochybných metaforách, začíná éra úderného slova a angažovaných textů, umění je třeba, ale jak se říká u nás v podkarpatí: kundu nepodojíš. Je třeba rozšířit okruh přispěvatelů, takže kdo má ruce a pálí mu to, může se ozvat. Obecně tu je málo článků o punkrocku a grindu, i hospodský rock má svý fanoušky a jen elitáři dělají, že nečtou noviny. Plánujeme kalendářem akcí propojit všechny zajímavé under-promotérské kruhy a to nejen tady na severu, moc akcí v jeden termín nikomu neprospívá. Bude sekce „mp3 měsíce" jako special songy vytvořené pro diycore, z nich by mohla být exkluzivní kompilace. Taky se více nabouráme do tak pochybnejch podniků jako jsou silver rocket, irevir, nesehnutí nebo dezinfetamin, chystáme další sondy do fungujících komunit. Nastává doba soumračná, ale věci se musejí dít.

jerzy bajkał (nové koště)


maxim-horovic11

Čtyři roky od založení diycore byly tak akorát, možná o něco dýl, než bylo zdrávo. Jenže kdo mi na rovinu řekne, že ta snaha stála od začátku za vyliž? Borce, který koktá a nevidí dál než na nos svýho fotra, neposlouchám. Impulzů k pokračování je málo a těch, co by měli zájem, ještě méně. Z koncertů mizí lidi, fanziny sice vycházej, ale nikdo je nečte, desky si kupuje jen úzký okruh postiženců, kapely dělaj muziku samy pro sebe, ale navzájem se neposlouchají, každý je uzavřený jako nastydlá prdel. Hudební sajty jsou smutné, zanesené nezvládnutými slovy klepto-grafomanů, souvislosti a ostrý názor nikoho nezajímá. Ne že by mi těch tři sta lidí, co denně kliknou na diycore, nestačilo, ale nějak už mi to nestačí. Všichni chcete úzký profil a jeden styl, jste posraní z toho, že lajna vede od nepřístupného noise po hraniční indie pop a že některé texty vyžadujou více rozumu než slabikář. Takže jako ješitnej boss bez sekretářky říkám: jestli diycore zajde, budu jenom rád. Dneska už nejde jen o muziku, mračna se stahujou. Do nového roku jen to horší, blbci.

maxim horovic (filozof bundy)


bugy

Jak dlouho ještě lze udržovat náš Svět?  Ten vnější  i ten vlastní, vnitřní? Jak ho spravujeme?  K čemu upínáme naše naděje, kde vidíme svou i společnou budoucnost? Jak moc se dokážeme rozhlížet kolem sebe, skutečně vidět a cítit druhé lidské bytosti, zvířata, rostliny, energii?  Kolik času ze dne věnujeme druhým? Kolik z toho, co jim věnujeme jim pomáhá nebo je naopak oslabuje? Jak moc se chceme a dokážeme neúčastnit „vysoké hry" hrstky (ne)mocných,  kteří určují způsoby našich životů?  Nakolik silný a sebevědomý je ten náš vnitřní svět?  Věříme sami sobě, vlastní intuici? Člověk jako experiment.  Planeta Země jako živá bytost. Co nám chtějí ve svém poselství sdělit starobylé civilizace?  Proč si myslíme,  že jejich „mýty" jsou jen pohádky pro děti? Čím se zabývá současná věda?  Proti čemu všemu se dá očkovat? Co je v těch injekcích? Kde se vzala na planetě bílá rasa? Kolik realit lze žít najednou?  Proč splachujeme své výkaly pitnou vodou?  Kdo jsou delfíni? Kdo z nás umí  říci „miluji tě"  vlastním rodičům a dětem?  Co nám sdělují současná média, co nám dává zábavní a technický průmysl?  Co z toho nám pomáhá, dodává sílu, optimismus a radost do života?  V čem jsou naši  „hrdinové" lepší než my sami?  V čem jsme lepší my sami, nežli naši „hrdinové"?  Co vše dokážeme, aniž o tom víme? Čas se zrychluje.  Jsme svědky úžasných změn , které se dějí aniž si to (většinou) uvědomujeme.  Díváme se? Posloucháme? ...A... Vidíme? Slyšíme? Celý vesmír  v nás vkládá své naděje. My jsme ti, na které čekáme...

Bugata (Nierika)


jakub-a

Nalevo bída a napravo srák. Prezident braindead. Tu v Polsku to samé. Nebylo to politické rozhodnutí. Odešel jsem za hlasem srdce. Kvůli mé lásce se snažím být lepší. První regulerní zaměstnání mi dopomohlo k dospělosti. Cítím se spoko. Ještě dítě, řidičák a zlatou desku. S Popgeju dokončujem tu desku, název Let's Gold Corrydor, venku by měla být na jaře na Arty Maniac Discs. Pak tourné. Jestli chcete, zahrajem, ale už nemáme čas hrát za cesťák a pivo. Desku dokončujou taky Like She. Polskou část tour plánujem společně. PG's teď nejblíž hrajou na Malé Alternativě jako alternativa alternativy. Se snoubenkou Magdou máme nový videoklip What is Love? našich The Happy New Ends. Pěkný, ale málokdo to ví, protože nemáme ty správné konexe a bez nich si na scéně neviditelný, znáš to, jde o interes. A já jsem punk. A chce se mi smát, když slyším rapovat, o tom kdo je víc punk, o blejtí, že toto není diy, moralizování a jedině naše cesta je ta správná, deníčku. A pracuju nad výstavou kreseb do Galerii Závodník (jediné spoko) v Ostravě, (prosinec?), s názvem: Postavit dům, zplodit syna, 93 stromů už jsem zasadil. Sing Halleluja.

 

Jakub Adamec (ILove69Popgeju, Vole Love Production etc.)


BLCKDMND

Summer disco heat je pryč a tak teď dokola točím nové Washed Out, The Big Pink, Polite Sleeper, Isis, Micachu,  starý Deerhunter a Lvmen... radost, že z nás přeci jen vypadla ta Krakatoa, pořád nevyprchala,  taky díky koncertům, kdy jsme měli fakt štěstí na místa, lidi a kapely, s kterýma jsme hráli (Flošna, Yacht), a nemůžu se dočkat dalších koncertů a hlavně křestu 16.11. v kopřivnickém Nora clubu, protože s náma zahrají samé srdcovky (Radio Tzara, Sporto, Bonus a Milano). S blížícím se koncem roku ve mě sílí obavy, jak to bude dále s „alternativní" kulturou v Kopřivnici. Kruh se uzavře a EOS se vrací k čistému DIY undergroundu, což není tak špatná představa, i když akcí dost ubude a možnosti se zúží. Jsem zvědav, jestli se to po letech zase ujme, nebo úplně umře, jak naznačuje klesající návštěvnost EOS koncertů v posledním roce v Nora clubu. Jsem smířený se vším, ale ještě kus cesty pořád zbývá.

BLCKDMND (EOS / Ema Camelia)


jeffowski

Zatímco někteří organizátoři kolem sebe budují téměř fašistické jádro fanoušků, druzí si zakládají na své undergroundové image a presentování vlastních světonázorů. Snaha přilákat spoustu lidí na dobrý koncert, jakoby byla ta tam. Kapely? Je jedno jestli jste kapela formátu Kafka nebo U2, ale má to být pro fanoušky. Jestli někdo říká, že hudbu dělá především pro sebe, tak proč s ní vůbec vystupuje? Nechápu kapely, jejichž image je vystavěna na tom, že neumětelsky hrají na x let staré křápy, které trhají uši nebo které odmítají hrát staré songy s tím, že je to už nebaví, i když je fans chtějí. Proč pak chtějí prachy, když nedokážou (nechtějí) uspokojit jejich potřeby. Musím se smát, když má nějaká kapela v promu „as DIY as possible". Koho to zajímá?! Copak by někdo neposlouchal nějakou kapelu proto, že ji někdo sponzoruje, nebo že je DIY, sXe nebo veganská? Asi ano. Je to ještě o hudbě nebo už jen o společenské události, image, sdružení sub-kultury, o pořadateli a o presentaci subkultury? Vždyť některé kapely nemají ani tak daleko k českému hospodskému big beatu, ale hlavně že mají na svých stránkách odkaz na food not bombs. Někdy si připadám jak na fotbalovém zápase 1. ligy, kde je úplně jedno, jak ten fotbal vypadá, ale důležitý je ten mumraj kolem a výsledek. It's the music, stupid!

Jeff Flashback (6 dBs)


klamm

Tak jo. Hrozně rád bych psal o všech těch skvělejch věcech, který KLaNGundKRaCH na podzim připravuje nebo se rozplýval nad nejlepší deskou, kterou jsem letos slyšel (Social Junk - Born Into It), ale nemůžu - slast se oddaluje, protože realita je neúprosná.V Praze v sobotu zase proběhly policejní manévry - kvůli 24 lidem, kteří se pokusili obsadit mnoho let opuštěnej, chátrající dům, vlastněnej italskou firmou, která ho nechává klasicky „vyhnít" a zároveň jím údajně ručí bance. Na programu bylo mlácení tonfama, házení výbušek do davu, zatýkání demonstrantů (za to, že demonstrují) apod., zkrátka takový běžný policejní radosti. Dopadlo to výborně, což dokazuje třeba smska, která mi v noci přišla od Elzy Aids: „Mlácení, modřiny, ušpiněnost od zdí, zalehlé uši od poplašných výstřelů, čmoud a celkem strach." Pražský policejní šéf Červíček si teď může oprávněně pochvalovat profesionální práci svých robocopů, o nichž mluví jako o „svých klucích", což zřejmě pochytil v kině. Paráda! Už se těším jenom na to, až zase nějakej chytrák přispěchá s okázalým prohlášením, že je třeba respektovat soukromé vlastnictví, což sice většina lidí běžně dělá, ale zřejmě je třeba nechat si to vždy nahlas připomenout od těch největších grázlů a zlodějů.

jan k!amm (KLaNGundKRaCH)


jirza

Burning Fight je kniha, která pomáhá krátit nekonečné cesty z práce/do práce. Kniha, která zachycuje ducha 90tých let americké HC scény. Výborné osvěžení paměti a ukázka toho, jak ten dnešní oheň nějak nepálí. Stále trochu jsem ohromen ze sledu události, kdy po dočtení kapitoly o kršna HC a dozvuku tónu 108ček, mně následně na ulici osloví kršna vábitel s chutí se bavit o Shelter a col. Trochu s nejistotou čekám, co přijde po dočtení kapitoly HC & violence. // Provětrání léty zaprášených kazet byla trefa do černého. Jsem zvědavej, jestli za deset let budou mít ty MP3 trojky stejnou zabijáckou sílu jako euforie vyvolaná ze zvuků nahrávky a  rozjíždějící se chromky. // Září bylo vždy extremně náročné na ustání koncertního přetlaku, ale to, co je letos, to je čiré bláznovství. Loser crew zešílelo a září bude s týdenní pravidelností prošpikovávat koncerty DIY veteránů Zann, ohromnými sympaťáky Obstacles a nakonec se do Yachtu vrátí Matt z Haram s kumpány z Cloak/Dagger. // Viděli jste už novej Jarmuschův film The Limits Of Control? Děj, který se dá hodně nafouknout do jediný věty, nic se tam neděje a nemá žádný rozluštění. Je to divný, ale výsledek je fantastickej a jako bonus -  hudbu k němu dělali Boris s kumpánama od fochu.

Jirza (Loser Crew)


jura

Ještě teď se mi občas vybavěj vzpomínky na Dolní Bukovinu. Myslim, že to byl výjimečnej víkend. Jsem rád, že se mi povedlo stihnout koncert Billa Callahana v KH. Hrál skoro všechno co jsem si moh přát, jedině snad "I Break Horses" a "Back In School" mi chyběly. Zase jako každej rok mám trochu problém si zvyknout na tu spoustu lidí všude kolem po těch pár tejdnech, co jsem nemusel a ani nemoh nikoho moc potkávat. Chybí mi bejt od rána do večera venku a mimo město. Těšim se na koncert Jasona Moliny s Magnolia Electric co, čekám na to už hodně dlouho a nemůžu se dočkat. Chci už slyšet nový desky A Storm Of Light, Converge a taky aby už vyšla sólovka Jacoba Bannona. Jeho texty jsou nádherná poezie, která vás donutí hodně přemejšlet. Představuju si jakej bude koncert Celan a taky mám nesplnitelný nutkání objet všechny tři koncerty Paramount Styles.

Jura (Cocoon)


dav

Poslední dobou mi udělaly radost především koncerty Caution Horses a Fashoda Crisis. Milý lidi, muzika jak víno, přijatelnej počet platících, všechno celkem fajn.  Po koncertě došlo taky na rozebírání místní scény a její porovnávání s tou v Anglii. Kluci (a nebyli první) se dost podivovali nad tím, jak jsou lidi v Čechách ochotný a vstřícný. Zdaleka to nepovažovali za samozřejmost a já jsem si uvědomil, že tady začíná vznikat něco novýho a čerstvýho. V hlavě mi jede spousta nápadů a variací na téma vzájemný kooperace a jsem zvědavej, jakej směr to všechno ještě nabere. Z uplynulejch akcí - trochu skepticky jsem se stavěl k benefitu na kluky z Noise Assaut Agency a slečny z GramOffOnu, což se nakonec ukázalo jako poměrně lichá domněnka. Pokud si dobře vzpomínám, vybralo se něco kolem 7 000,-, a to vzhledem k málo exponovanýmu času prázdnin můžem považovat za dost slušný skóre. Sinusoida ale nebyla jen nahoře, takže co se týče dolní poloviny: Fuck off mrdky, který vybrali zkušebnu v Bráníku; Fuck off mrdky, který vybrali cajky a auťák Zkoušce Sirén. Pokud přežiju léto, těšim se hlavně na podzimní várku rakeťáckejch koncerů, pražskej koncert Mudhoney a šestej Krhfest, kterej svým line-upem slibuje hodně hutnou jízdu.

dav (hluch crew)


ppilch

Jsem fascinovaný tím, kolik toho je schopno lidské tělo vydržet. Po 6 letech bez jakéhokoliv tréninku jsem přežil 4 závody v orientačním běhu narvané do 3 dnů (cca 20 km běhu v lese zarostlém ostružiníkem a stromy...). Zajebal jsem kvůli tomu MMM fest. Co už. Metal bude, my nebudem... Enten og Eller přibrali na bicí bubeníka ze 100°C, často přemýšlím, jaké to bude mít důsledky pro MMM, protože tohle je přinejmenším „diskutabilní" záležitost. A teď jedna masochistická - ve čtvrtek jdu do kina na Harryho Pottera a prince dvojí mrvy. Lupeny koupený. Bijte si mě, tlučte si mě, stejně je Hermiona kost jak cyp!

Palo (Fiat Eno, dabér chorvatského porna)


richi1m

No, kromě rodičovských strastí a vracející se ozvěny křiku neposedného syna je to debut kapely The Pains Of Being Pure At Heart, který stylově odkazuje na počátek 90.let a vlnu shoegaze. Momentálně moje nejhranější věc, navíc vystoupí na nejlépe obsazeném festivalu ve střední Evropě, OFF Festival v polských Myslowicích, kde mimo jiné zahraje i The National, Fucked Up, The Thermals, Handsome Furs, HEALTH, Crystal Antlers, Final Fantasy atd. a s blížícím se termínem mi stoupá tepová frekvence. Ještě před tím však zvládnu dva zákusky v podobě koncertů Yeah Yeah Yeahs a (zkurveně drahého) Morrissey. Uff. Hlavou mi šrotuje i postupná příprava na blížící se dvojkoncert Troy Von Balthazar a Unkilled Worker, který chystám na 22.7. a množící se obavy nad počtem lidí, kteří si v prázdninovém čase snad najdou chvilku a akci podpoří. Ty vole, zpěvák Chokebore ve F-M v knihovně, kdyby mi to někdo řekl před pár měsíci, tak si poklepu na čelo. Masakr. Nelze se nezmínit  o kapele, kterou jsem vždy před ostatními obhajoval, ale nová deska je hotová tragedie, ehm SUNSHINE...fakt sorry.

Richi (Garlands)


loomer2m

Festovní: Budou Lvmen na Kalrs? Vlastně se nedivím, že CoO má šanci, lajnap určený pro fandy vrldmjuzyk-něčeho a starémladé, zachrání to ale jako vždy Ostravaci a bude se líbit, protože Zlatka jim a tomu rozumí. / Creepy Teepee se tváří jako únik, je to ale fakt jenom víc koncertů za sebou, žel. / Pohoda utřela a skoro na ni jenom zbylo. Ale na SRSS bych se bál. / Nowa muzyka nenabízí jenom trendy výkřiky do tmy, navíc na skoro „Karamazovi" místě. Nie kombinuj. / Na Dni obce Hodslavice vystoupil klávesový mág, ruka zůstala klidná, i když valilo půlminutové sólo. / „Juniáles" Jak provést diverzi diktátu vkusu na gymplu, já jsem ještě nevyrostl totiž. // Kdy něco vydá Zkouška sirén a Fetch! - ? /// K čemu lapení duchů a lapání běsů do vole blogísků?

Loomer (DIYcore)


orel

Poslední dobou mi v uších pořád dokola rotujou Michael´s Uncle. Nedávno jsem měl to štěstí je poprvé vidět v akci (Vsetín, 30.5.). Čekal jsem ABSOLUTNO, ale tohle šlo ještě dál... Těžko dohlídnout, jak obrovský SMYSL dává, že tahle kapela pořád hraje. M.O. jsou  živoucí důkaz toho, že dělat něco dlouho, nutně neznamená ztrácet kontakt s jádrem věci, a to není málo. Hlavou se mi honí taky nová deska Sporto. Myslím, že až české texty udělaly z More desku jak brus. Jako starý MMVDPK fanatik nemůžu nemilovat nové Bourkovo texty. Co mi naopak nedělá radost vůbec, je blížící se 20. výročí Sametové „revoluce": už teď vidím, jak zástupy advokátů moderního spektáklu typu historika Petra Blažka vystoupí se svou trochou do mlýna toho nejtupějšího antikomunismu. Hnus. To si snad na prázniny zajedu na Kubu...

Orel (Le Christ Hypercubistic)


aran

Honí se mi hlavou nová deska Sporto a to, jak jí přijmou lidi. Pro mě osobně to bude test toho, jak je scéna připravená přijmout i jiný než očekávatelný věci, postoje a kapely. Honí se mi hlavou, jak je skvělý, že se z DIYcore stal fakt jedinej aktuální zpravodaj o stavu nezávislý undergroundový muziky tady. Honí se hlavou spousta nápadů na věci kolem Aran Epochal a taky myslím na to, že už nutně potřebuju změnit práci. Netěším se na další náročný léto se vším všudy a honí se mi hlavou, kde na to vezmu sílu tentokrát. Ale nejvíc ze všeho mám v hlavě Silver Rocket Summer Solo a Dolní Bukovinu. Může to bejt nejlepší večer ze všech. A bude to nejlepší večer, slibuju! FACE INTO THE WIND!

Aran (Gnu)


SPOKOJÍZDA

spojizda obrázek

SLOUPEK

tamas

Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.

G. M. Tamás

SUPPORT SONGS

TLAČENKA

web: CrosseR | grafika: wewerca | neřešte autorská práva, vždy uvádějte zdroj!
spodni obrazek