Vítejte na DIYCORE.NET

HLAVNÍ MENU

HLAVNÍ RUBRIKY

UŽITEČNÉ

KOLABORACE

UŽIVATELSKÁ SEKCE

DIYCORE.NET

VYHLEDÁVÁNÍ

TWITTER

RSS

DESKA MĚSÍCE

PÍŠOU JINDE

SAPORT

- - - - - - - - - - - - BLOK - - - - - - - - - - - -

Indie mainstream a osobní bublina individua

Indie mainstream a osobní bublina individua

(původně) sloupek

autor: Matěj Kotouček (AVA, Sky to Speak) | 27. 03. 2012, 14:52:30 | návštěv: 2895 | reakcí: 0

Od začátku roku mi leží v hlavě myšlenky spojené s často omílanou proměnou, resp. pádem hudebního průmyslu tak, jak jsme ho znali, a s digitální revolucí. S oblibou se k tématu vyjadřuje například Trent Reznor a dost k věci je také dokument PressPausePlay, který na celou záležitost pohlíží z vícero úhlů. Z obou zdrojů lze samozřejmě vytáhnout mnoho trefných postřehů. Nebudu se tu ale snažit reprodukovat některý z nich, spíš je chápejte jako katalyzátor následujícího textu. Mimochodem zmíněný film doporučuju, jde o jeden z těch, který by se měl povinně promítat ve školách.

Při ohlédnutí za hudebními událostmi minulého roku mám pocit, že mainstream, nebo řekněme spíš západní indie mainstream, se dostal do bodu, kdy se v něm začínají objevovat nahrávky, v nichž se množství odkazů do minulosti a míchání různých nečekaných vlivů kupí už takovým způsobem, že daný hudební počin působí čím dál víc jako jakási sémantická hra, až nakonec tahle šíleně různorodá směs paradoxně začne působit naprosto celistvě. Protože nic příliš nepřevažuje nad ničím a jakýkoliv pokus o užší zařazení je k smíchu.

Taková nahrávka působí naprosto přirozeně a čerstvě díky tomu, že v sobě skrývá určitý ideál naivní kreativity (to samozřejmě nevylučuje talent, právě naopak), která se neřídí léty ověřenými pravidly, ale jde proti nim, když se jí chce, nebo když to tak její tvůrce cítí. Jinak řečeno, mluvíme o žánrové neposkvrněnosti; v případě zkušenějších tvůrců by se spíš dalo mluvit o žánrovém nadhledu, který taky můžeme nazývat skladatelským ostrovtipem či vychcaností. Jenom pro ilustraci, o čem mluvím, zmíním jména jako Blue Daisy (dobrovolný „outsider"), Machinedrum (měňavkovitý producent elektroniky) nebo Julia Holter (o níž stále nevím, co si mám myslet).

Specifikem ale v tomhle případě často bývá i velmi kreativní produkce, zvukové kouzlení, které z nahrávky udělá zvukově zábavný vesmír sám pro sebe, ve kterém se můžete na dlouho ztratit, ale hlavně vás bude bavit. Dívat se na to dá určitě i jinak, ale jde mi o to naznačit světlou a temnou stránku hudby, kterou bychom mohli označit za progresivní a která tolik hýbe subkulturami a potácí se mezi atraktivitou indie kapely na straně jedné a určitým hypem na straně druhé.

Nakonec jde o záležitost, která není naživo pořádně reprodukovatelná, nebo, lépe řečeno, její efekt či atmosféra není naživo reprodukovatelná, pokud ji publikum nemá už patřičně implantovanou pod kůži z naposlouchaného alba. Nejde ji snad ani prožít doopravdy nebo aspoň ne úplně. Všechno čím dál víc závisí na technologických možnostech (což má své výhody i nevýhody).

Hlavně tu ale máme něco, co funguje naplno pouze v osobní bublině individua se sluchátky. Hudba jako věc, která v nás vyvolává pocity, iluze, sny nebo nás svým zvukem jednoduše baví, takže čirý eskapismus. Vytváří dokonalost, která je nereálná. Hovoří k nám, něco nám dává a tím to končí. Je z toho pouze věc pro nás a zapomínáme na toho, kdo za ní stojí, i když si říkáme, že to není pravda. Proto se možná taky dneska setkáváme s  neúctou k hudbě druhých, která snad ani není uvědomělá. To je situace specifická právě pro dnešní technologicky odlidštěný svět. Tahle „komunikace" je sice jednostranná, ale není důvod jí dávat hodnotící znaménko, neřku-li ji označovat rovnou za špatnou. Vždyť je sotva něco špatného udělat někomu svojí hudbou radost a na chvíli ho odpoutat od reality...

No a pak máme případy, kdy je komunikace obousměrná, kdy je technologie pouze pomocník a hudba ožívá především díky osobnosti a rukám svého pána. Naštěstí i takových muzikantů je stále dost a díky bohu za ně.

Původně jsem chtěl psát o Annie HardyGiant Drag a o tom, jak příšerný pech měla v posledních letech a proč ještě nevydala desku, když už má v podstatě hotové tři (sic) její verze, a nakonec se úvod protáhl na celý sloupek. To ale nevadí, o tom všem se dá stejně dočíst na internetech. Každopádně bezpochyby patří mezi lidi, kteří svojí hudbou někdy někoho „zachránili", takže teď je ideální moment se revanšovat.

Vaše Reakce

Výpis pěti nejnovějších reakcí. Celkem reakcí k tomuto článku: 0

SPOKOJÍZDA

spojizda obrázek

SLOUPEK

tamas

Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.

G. M. Tamás

SUPPORT SONGS

TLAČENKA

web: CrosseR | grafika: wewerca | neřešte autorská práva, vždy uvádějte zdroj!
spodni obrazek