Vítejte na DIYCORE.NET

HLAVNÍ MENU

HLAVNÍ RUBRIKY

UŽITEČNÉ

KOLABORACE

UŽIVATELSKÁ SEKCE

DIYCORE.NET

VYHLEDÁVÁNÍ

TWITTER

RSS

DESKA MĚSÍCE

PÍŠOU JINDE

SAPORT

- - - - - - - - - - - - BLOK - - - - - - - - - - - -

Nemám hlas

Nemám hlas

Epitaf

autor: Smookie3 | 8. 11. 2006, 12:31:33 | návštěv: 2964 | reakcí: 3

Ina. Člověk, kterého jste museli milovat a nebo nenávidět. Nic mezi neexistovalo. Byla to v podstatě malá potvora. Přišla z města na vesnici. Byly jsme ve druhé třídě. Od prvního pohledu jsme věděly, že začne boj. O postavení, místo. Boj o nás.

Trvalo to šest let. Šest let fackování, nadávek a roztržek. Ina chtěla problémy rozebírat, já řešit. Řešením byla facka či kousanec, zdlouhavé rozebírání jsem neuznávala. Po šesti letech se vše obrátilo a my jsme se z ničeho nic staly přítelkyněmi. Ale těmi nejlepšími. Byla bych za ní i dýchala, kdyby mě o to požádala. Už jsem na své problémy nebyla sama. Na nic jsem už nebyla sama a ona mě chápala. To byla taky jedna z věcí, které ji vedly do záhuby. Byla moc křehká, mnohem slabší a citlivější než já. Nešťastná a nespokojená Ina.

V té době propadl můj otec démonu jménem alkohol a mě zněly v uších jen doma probíraná témata jako jsou prachy, chlast, sex, prachy a chlast, chlast, chlast. Plakala jsem a Ina mě objímala. Když jsem mluvila, naslouchala mi. Mluvily jsme spolu hodně, ale vždycky jsme věděly, že pár témat je pro nás tabu.

Nikdy jsem před ní nemluvila o násilí, sexu a o všem. Věděla jsem, že by to něco změnilo. Nechtěla jsem ji zlomit něčím takovým. Jednou jsem to tabu porušila a začala mluvit. Když jsem skončila, podívala jsem se na Inu a ona na mě hleděla tak, že se mi až na chvíli zastavilo srdce. Myslela jsem, že omdlím. Hučelo mi v uších, před očima se míhaly světýlka a všechno kolem začalo fialovět. A potom jsem ji políbila. Celý svět se vznášel ve fialovém oparu a já jsem si uvědomila, že tak jako ji už nikdy nikoho milovat nebudu. Nikoho nepustím tak blízko, abych mu mohla své bijící obnažené srdce položit do dlaní. Jen jí.

V ten okamžik mi začaly čtyři nejkrásnější měsíce života. Čtyři měsíce lásky, porozumění a vášně. Už nikdy nic takového nezažiju. Měla jsem si uvědomit, co dělám. Že štěstí je vlastně granát. Když ti ho dá někdo do ruky, máš pocit absolutní moci. Ale pokud s ním neumíš zacházet, zabije tě. Rozseká do posledního kousíčku.

Moje láska ji hubila ještě víc, než dřívější nenávist. Já žila pro ni a ona pro své deprese. Tak moc se snažila být šťastná. Zjištění, že šťastná je, neunesla.

Odešlas, Káčátko moje. Odešlas a nechalas mě tady. Nemůžu dýchat a ani žít. Umírám. Po kouscích, po buňkách. Je to jako to šumění v uších. Sice ho už potom nevnímáš, ale víš, že tam je. Pamatuješ na Shakespeara? „ Čím víc jí dávám, tím víc ji mám.“ To mluvil o lásce, Ino. Naučila jsi mě to ty. Dokázala jsi dávat spoustu lásky, ale nemohla jsi ji ani polovinu přijmout. Nenávidím tě za to, že jsi mě opustila a nechala mě samotnou, ale vím, že žiješ ve mně. Nezapomenu, nikdy.

Vaše Reakce

Výpis pěti nejnovějších reakcí. Celkem reakcí k tomuto článku: 3
takový je život...
10. 06. 2007, 10:35:36
Milovala jsem ženu, potom muže, jeden z nich odešel a další jsou jinde. Poslední neumřel, vzal si veškerou mou lásku a vyhodil mne na ulici.Neptal se jestli mám kam jít a naházel mi klacky pod nohy. Přespávám u přátel a nemám práci. Našel si jinou. Ve chvíli kdy jsem se absolutně ponořila do vztahu, věřila mu a důvěřovala, on mi vše vzal. Tenhle uměl jen brát a dávat ho nikdo nenaučil. Pořád čekám, kdy mu dojde co všechno způsobil svým hloupým rozmarem a omluví se. Jsem, ale dost silná abych se dočkala te chvíle? Teď už se veškeré slova a činy zdají být zbytečnými...A tak, epitaf za zmařenou lásku...

val
7. 12. 2006, 15:52:53
ano, přesně tak...až se příště narodím, chci být ženou a milovat ženy....díky

bucket
13. 11. 2006, 21:31:04
hmm

SPOKOJÍZDA

spojizda obrázek

SLOUPEK

tamas

Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.

G. M. Tamás

SUPPORT SONGS

TLAČENKA

web: CrosseR | grafika: wewerca | neřešte autorská práva, vždy uvádějte zdroj!
spodni obrazek