Vítejte na DIYCORE.NET

HLAVNÍ MENU

HLAVNÍ RUBRIKY

UŽITEČNÉ

KOLABORACE

UŽIVATELSKÁ SEKCE

DIYCORE.NET

VYHLEDÁVÁNÍ

TWITTER

RSS

DESKA MĚSÍCE

PÍŠOU JINDE

SAPORT

- - - - - - - - - RECENZE HUDBA - - - - - - - - -

MUDHONEY

MUDHONEY

discography

autor: pussycrew &co | 12. 10. 2009, 13:43:22 | návštěv: 2453 | reakcí: 3

Mudhoney (1989)

Eponymní deska Mudhoney se jeví jako klenot seattleského punku. Špinavý zvuk, blues z toho nejzapadlejšího baru a radost z každého dne, kdy jsme naživu. Z úvodní This Gift ta radost přímo čiší. Mark Arm má ten dar od boha udělat z blues ohromnou záležitost. Flat out fucked, veselá punkovka o smutných věcech. Get into yours s energickým refrénem je předzvěstí kultovní You got it. Tady se datuje početí „grunge". Následující instrumentálka Magnolia Caboose Babyshit je další překrásná rock´n´rollová brnkačka, protože po ní hrající Come to mind je plná depresí a Markův hlas zní jako „tak už to máš za sebou". Jestliže You got it doprovázelo početí grunge, tak Here come sickness jsou jeho porodní bolesti. Pro mě vrchol desky. Klídek nastane při Running loaded, ale jen do „stadiónového" refrénu: „No one remembers how to play". Další vzpomínkou na punk ze staré školy je The Farther I go. Poslední tři věci jsou rozlučkové. By her own hand - smutný blues, ale počkej, až zítřek udeří - When tomorrow hit´s. Další silný zážitek. Odchod ale musí být s grácií, takže punková divočina Dead love nám ukazuje svůj holý zadek.

Crack (Social Party)

Superfuzz Bigmuff Plus Early Singles (1990)

Pedál a deska jako modla, mesiáš a panchart v jednom, komu v téhle kytarové kloace něco chybělo, ujížděl asi víc na flanelu než na distoršnu. Ave manýra, rokenrou jak má být, zbytnělý, ten, kde „I“ je zásadně „Uaaa“, mírný stoj rozkročný je základ, libovolně akordů a libovolně pravdy, do refrénu společně a všichni, nebát se obětovat půlku polodlouhého songu pro zalesnění sólama, ale do tmy ať jsi doma. Netvař se tak nebo ti to zůstane, fuck me, I’m sick, Mudhoney to částečně zůstalo, jak roulinstounc jazyk, jenže „pionýři grunge“ neprošli módním kádrováním, asi. Šugejzry přepadli ze zálohy, (byť na lavinovém efektu tohohle žánru mají podobnou mimochodnou zásluhu jako třeba Dinosaur Jr), na čistokrevný punk měli zase moc tlusté sklo. Za hodně se vděčí onomu svatořečenému efektu, tohle je převyprávění frází o dřevním rocku, když se po zlomení přes koleno v Halloween začne obrábět riff z I wanna be your dog, všechno je, jak má být. If I think, I think of you.

Loomer (diycore, driver of pussy)

Every good boy deserves fudge (1991)

Další kvalitní blůzovina bez flanelovýho mejkapu, šedesátkovej psychorock šňupaný velvetovým undergroundem, dlouhé motorkářské figury pohoněné špínou velkoměsta. A navrch kostelní klávesy. Jenže Mudhoney nikdy nebyli kapelou jednoho stylu nebo úzkého vymezení, grunge je jim těsný a mnozí fanoušci by se možná divili. Ostré čepele riffů se v těsné souhře otáčejí až k jižanskému rocku a nevzhlednému, ač energickému rock´n´rollu. Přebuzené kytary a odér MakeUp, skočný punkrock i noiserockové běsnění, pozlátkové pop-rockové melodie skryté za sjetý country-punk. Zapomenutá osmiveslice na hraně mrtvého moře čeká na sílu paží a celá ta grungeová mánie vypadá jako poslední módní výstřelek na přehlídkových molech krymské riviéry. Ležérní a sebejistý rokec kapely, která je schopná téměř čehokoliv a je si toho vědomá. „Into the Drink".

maxim (diycore)

Piece of cake (1992)

Techno!...Tímhle výkřikem začíná deska, kterou považuju za pilíř grunge, mudhoney a rockenrollu. Kousek koláčku má 17 zářezů. Žádný podprůměr ale rozpitvávat vál po válu je blbost. Proto se podíváme na ty nejzásadnější pecky a začneme z ostra - Suck you dry! Geniální riff, naléhavý zpěv, kurevsky přebuzená kytara a ostrej fuzz big muff. A pak to zasraný sólo, které vysává do sucha. Odpočinek nenastává ani při Blinding sun. Soundgardenovská harmonie a drtivý refrén „What have I done?" Let me let you down je song z fabriky. Je hic a ty makáš u stroje, čekáš až to dneska skončí. Na závěr desky lehce debilní, ale přesto geniální Acetone, který se dá hrát i u táboráku. A zbytek desky? Jednoduše bomba. Nejšpinavější zvuk, nejtesknější blues, nejupřímnější punk. Deskou se nesou taky „Untitled tracks", což jsou jakési odlehčovací kravinky, vzniknuvší pravděpodobně při pauzách během nahrávání. Při jednom takovém „tripu" si vzpomeneme i na Melvins. Jednoznačně nejprůlomovější deska.

Crack (Social Party)

My Brother the Cow (1995)

Píše se rok 1995. Grunge je mrtvej. Zbejvaj snad jenom rezidua v podobě záplavy sladkobolnejch blonďáčků v průmyslově otrhanejch džínách ve vysílání hudebních stanic, no a taky Mudhoney. Tahle deska je blues. Hořký blues třicátníků, který posledních pár let byli součástí docela hnusný komerce a dokážou to náležitě ironicky okomentovat. Kromě hudebního průmyslu - nejvíc ve fenomenální Into Yer Shtik - se Arm strefuje třeba do nechutně nadrženejch chlapů nebo černý křesťanský morálky - třeba skvělej minutovej punk Fearless Doctor Killers. Každý slovo čistej zásah na frňák, přímej a zároveň svým způsobem vtipnej. Tahle deska jako celek je pro mě jeden z vrcholů Mudhoney - po dlouhý době maj dobrej zvuk, zvláštním způsobem je tam vybalancovaná agresivita jejich mladejch let s trochu tišší a pomalejší tendencí, která následovala, a všechno - každej tón, každý slovo, každej úder do bubnu - maká jak svině. Žádný slabý místa. A když nakonec přijde monumentální pocta Stooges nazvaná 1995, nezbejvá než se slzou v oku doufat, že tentokrát na věci z My Brother the Cow Mudhoney nezapomenou.

Adam (Or, Hluch crew)

Tomorrow hit today (1998)

Znáte to, když máte nějaký desky často v uších, tak po nějakym čase vám začnou evokovat nějaký pocity nebo situace, že jo. No a přesně tohle mám já s Tomorrow hit today od Mudhoney víc než u jakýkoli jiný desky. Když si to album totiž pustim, stojim v narvanym a upoceně smradlavym metru a jedu přes celý město do školy. Ty skoro dvouhodinový cesty na střední mě nezměrně sraly, hlavně tim, jak byly zoufale stejný. S touhle kazetou ve walkmanu takový najednou ale nebyly - klasickej mudhoneyovskej rozvrzanej rokenrol a skladby, kterejma se člověk proplejtá jak davem při přestupu na Florenci. Obyčejný písničky, který vás ale nakopou do prdele, ani nevíte jak a musíte je slyšet znova a znova a pořád v nich nacházíte něco novýho, co jste posledně neslyšeli. Takže rázem je z toho ukázková závislost, ale hlavně - a to mi pomohlo od posrání se ze střední školy - nikdy to není stejný, každej poslech je jinej, lepší, a ty kyselý ksichty všude okolo jsou vám najednou ukradený. Tenhle garážovej rokenrol střih Mudhoney je návod, jak přežívat v hnusnym městě, v hnusný době a mezi hnusnejma lidma.

Vikak8nek (Sirény, Phoenix ll, absolvent střední školy)

Tomorrow hit today (1998)

Poprvý, postý... Říkejte tomu rozdíl, ale spíš věřte tomu, že někdy je opravdovost tak ryzí, že můžete jen polknout naprázdno. Neznalost neomlouvá, vlak nestaví, jede se dál. Tommorow Hits Today vybočuje z osy dalších řadovek, že vypadla z bezčasí, kde už se nehraje na žádný škatulky. Proč taky, když svojí řádku idolů už jste úspěšně pozabíjeli a teď štelujete vlastní popsongový mašinérie, se kterejma ve finále potěšíte akorát pár magorů, kterejm nedochází, jak velký rozdíly nabízí tahle třídimenzionální atrakce jménem ROCK. Mudhoney model '98 zavrzali vrátkama na odchodnou nejenom dlouholetýmu řemeslnýmu mistrovi Lukinovi, ale taky celý tý vyhajpovaný éře flanelek. Řek' bych, že to svedli se stejnou grácií jako Melvins na Bullhead a The Jesus Lizard na Goat. Ta deska přilítla od astronautů psychedelie do nepřipravenejch řad a způsobila velký škody. Zklamání, pláč a skřípění zubů nebyly ničim zvláštním. Samotnýho mě zraňovala sebejistota. Zabíjela ve mě ufňukanýho salónního revolucionáře. Jenže to je jen půlka pravdy...

Dál čtěte tady.

Job (Hluch crew, driver of snuff)

Since We´ve Become Translucent (2002)

Velká jízda začíná netušenou, skoro devítiminutovou kládou-tripem, kde má své místo španělka, dechy, zastřené riffy a uvolněný kvil, baby can you dig the light, jeden z nejlepších válů vůbec, jen několik se opakujících veršů, balada-zaříkadlo. Skvělá bastardizace starého rock´n´rollu pokračuje, tentokrát tu dodýchávají Rolling Stones a ve větru vlaje šlachovina jménem Iggy Pop. Zvuk desky je ve znamení znamenitých sól, což ve vyváženém organismu znamená, že sólo je nálepka pro nebetyčnou souhru. Divoké vypalovačky i teskné, hrubé balady i kamenité blues. Kytara štěká jako kovový plát v bouřce a když chtěj zapojit soustavu dechů, udělají to. Take it like a man, stoner rock je vřava a sexus klíčí v moulin rouge. Celkově možná až moc retro, jenže vždycky když zapochybujete, odhodí vás nabitý kvér, jako třeba Crooked and wide nebo Sonic infusion. Psychedelický punk.

maxim (diycore)

Under a Billion Suns (2006)

Název, kterej mě od samýho začátku poutal a nevysvětlitelným způsobem fascinoval. Divná směs nekonečna, bezbřehejch dálek a nikdy nekončících hranic tohohle slovního spojení ve mně zůstala a pevně zakořenila. Tahle deska na mě v kontextu celý tvorby Mudhoney působila vždycky poněkud odlišně a jinace. Hořkost, melancholie a sarkasmus - to byly odjakživa vztyčný body textovejch rovin Marka Arma. Tady se mi to všechno ale posouvá, a to především náladou, kterou deska vyzařuje. Jedenácti trackovej set se táhne spíše v plíživejch středních tempech, který místy zpestří dechová sekce, aby to celý hodila do ještě vyšších pater. V souvislosti s Under a Billion Suns je Armovi a spol. připisováno jakési politické procitnutí, někteří dokonce hovoří o tom, že jedinou devizou Bushovy administrativy bylo, že rockový kapely začaly zase o trochu víc komentovat společenský dění kolem sebe. Nedokážu odhadnout, nakolik jsou texty Under a Billion Suns politický a nakolik myšlený jako nadsázka. Každopádně jistej odklon je tu zjevnej a nelze upřít, že Mark celkem trefně současnej american dream balast založenej na pouhým růstu spotřeby a falešný klerikální „morálce", komentuje s dostatečnou grácií jedovatýho apaty. Pro mě tahle deska představuje rizalit na jinak pevným základu let, kterej sebou diskografie Mudhoney nese, a takovou poezii, s jakou se setkáváme například v Endless Yesterday, bych do kamene tesal.

Dav (Transwaggon, Hluch crew)

Under a Billion Suns (2006)

Tahle kapela přišla jek Mesijáš, bylo mi 13 a neznal sem pořádně nic jinýho než Metallicu a Sabbathy a do toho přines kámoš hromadu kazet: Sonic Youth, Nomeansno, Dead Kennedys a MUDHONEY. Žádná z těchhle kapel pro mě nebyla sezónní záležitost, do dneška je všechny miluju, ale jako první z nich si ke mně nenašli cestu právě Mudhoney. Je to čirej, jednoduchej rokenroll a vlastně dost často v muzice nic víc ani nehledám. Ve chvíli, kdy jsem ani nevěděl, jestli tahle kapela vůbec ještě funguje, objevila se najednou deska Under a Billion Suns a dostala mě na plný čáře. Ty vole, Mudhoney! A s dechama! Je super, když kapela dokáže hrát muziku, z který čerpá desítky let a nezabředne přitom do nějákýho opakujícího se koloběhu. Z týhle desky je furt poznat, že jde o Mudhoney, a že pořád čerpaj ze stejnýho rokenrolu jako dřív, zároveň je z ní ale cejtit jistej posun a vyzrálost. Under a Billion Suns je pořád nasáklá zběsilostí, akorát ta už je podaná s dokonalým nadhledem a vyzrálou rozvahou. Rozhodně to neni ten typ čtyřicátníků, který se potřebujou ještě rychle napakovat, nebo si něco dokázat. Na to to maj Mudhoney až příliš na háku. Tahle deska nabízí spustu skvělejch okamžiků, co mě vždycky zaručeně dostane je přenádherně melancholická Endless Yesterday, podobně laděná je i Let's Drop In. Vedle nich tam jsou ale i klasický vypalovačky jako například It Is Us nebo Blindspots. Je jasný, že tuhle kapelu budu milovat už napořád!

Himaláj (Hluch crew)

The Lucky Ones (2008)

Osmej zářez do pažby a dvacet let dlouhý nitě. Uteklo to jako voda a z mladejch přidrzle vyhlížejících hejsků dnes postarší elegáni ve slušivejch košilích. Fuzze a hyperboly bordelu střídaj stádia vyzrálýho riffování střeckýho „my víme". Mudhoney jsou z těch šťastnějších, a to nejen na týhle desce. Řikám to bez alobalu - k týhle kapele mě poutaj strašně silný vazby. Se Sonic Youth a Nirvanou to byli právě oni, který od samýho začátku formovali můj hudební vkus...zvuky, který jsem se pozdějc snažil napodobit na kytaru. Byli se mnou celej ten čas, i když chvílema jakoby polozapomenutý, pořád jsem je cejtil. Jak kdyby pohledem přilepený na mejch zádech...stíny, který střežily veškerý okamžiky mejch malejch kroků. A co The Lucky Ones? Za mě jednoznačně a bez debat. Nahráno během několika dnů, spoko výsledek, slušnej arwork, perfekt skóre. Na pásmu čtyřiceti jsou ještě víc blues než na Under the Billions Suns, zvuk ještě víc ořezanej, jasnější kontury dostaly i ty dříve jen naznačený linie soulu, folku a šedesátkový psychedelie. Mudhoney zkrátka zrajou jako víno, rozhodně ale neztrácej. Pořád je za tím vším cejtit takovej ten raw attitude, pořád to dejchá a tepe...říkám štěstí, opravdový štěstí. The Lucky Ones je garáž v Bráníku. Mý minulý léta jak festival promrdanýho času. Minulost nedává smysl, budoucnost je bez šance - já jsem tady a teď.

Dav (Transwaggon, Hluch crew)

Informace

Žánr: grunge-alternative rock
Rok: 1989
Vydavatel: Sub Pop; Reprise
WWW: http://www.ocf.berkeley.edu/~ptn/mudhoney/

Vaše Reakce

Výpis pěti nejnovějších reakcí. Celkem reakcí k tomuto článku: 3
bigbee
13. 10. 2009, 16:09:13
paradni clanek.musim si je dneska pustit

maxim
12. 10. 2009, 15:15:12
je na cestě...

Mark Arm
12. 10. 2009, 14:42:16
No a co takhle SUPERFUZZ BIGMUFF?

SPOKOJÍZDA

spojizda obrázek

SLOUPEK

tamas

Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.

G. M. Tamás

SUPPORT SONGS

TLAČENKA

web: CrosseR | grafika: wewerca | neřešte autorská práva, vždy uvádějte zdroj!
spodni obrazek