Začátky stran jsou jako transcendentální jízda vlastním tělem, samozřejmě do těch platnejch záhybů, kde se plýtvá životem, po serpentinách třísel. Tělo je elektrizovaný, protože to zní jako začátek zvukový aparatury a orangutaní metal ještě před domestikací houževnatý srsti. Headbang, smell, headbang a stěna smrtivole, jinak nevim. Blood red.
V mýtických dvojkách musí být jeden velký a druhý malý, jeden holej a druhej chlupatej, prostě ta základní dichotomie, která říká: pudeme dlouhej kus cesty a stane se cokoliv, co je nutný k prohlédnutí, jen nikdy není jasné, čí to bude. Zakopal a Rozbořil jsou samozřejmě nomen omen, kolem se tyčí stromy a čeká vřes, co rozboříš, to zakopu, se zlou silou nevyjednáváme.
Ze strany zaznělo: jeden má slabý zpěv, udolám ho slovem, neumí zpívat nebo je slabej, schovává se za kouzelný krabičky předposlední záchrany, vidím mu do žaludku, čekám že je po něm. Filtrovaný vokál nemusí znamenat falešnou hru na schovku, jestliže Zakopal mete cestu na tour japonské zrůdě Boris, dá se vyčíst společná barva pohledu na svah.
Sedm válů o kytaře a bicích, kde basa nechybí, protože struny sou hnaný brumlajícím podložím zkresleného pralesa, za nima je stěna maršalů a ten zdánlivě bezradnej bedňák, kterej k nám stojí zády, se spíš potutelně usmívá, protože ví. Že o mix a mastering se postarají Fangsanalsatan a Souichiro Nakamura a že v japanu znají tenhle druh zaběhlý krajiny.
Střídmé elektronické dozvuky a aranže, hostující Wata (Boris) v songu Flower power a barvitá celistvost alba, kde slovo minimalismus bych nebral za určující.
Závěrečná epika White war je osvobozeným, meditativním vykročením na poslední cestu, deadman walking, je v tom hodně hrubozrnného post-metalu a ambientní náladovosti, tichá, smířlivá balada bez agresivních výbuchů a odhadnutelné struktury, jen dlouhá cesta kupředu a vertikála deště...
Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.
G. M. Tamás