Máme tady dvě ženský tria. Gaffa brousí čtvrtým rokem a před dvěma lety dokonce vyhrála Malou alternativu, předskakovala Gallon Drunk nebo The Death Set. Kytara, piáno a bicí s jedním zpěvem, který když na to přijde, se rozvětví do trojzpěvu, aby řekl: jedna z nás je Kačkala. Stylově převrátily zavedenou škatulku na punk-pop, ale nemyslete na zámořsky vypíglovanou produkci bezva imagemakerů, tohle je minimalistická syrovinka. Jednodušší a ležérní song Otevřeno je v kontrastu se složitějším, zvukově variabilnějším a temnějším songem Prstík, new wave feeling, „úžasný pocity, přes duši něha". Dybbuk a Zuby nehty bez bigbítové rozjuchanosti, ve výrazu chladně exaltovaná láska žen.
Vídeňská trojka si pohrává s genderovou angažovaností, první polibek je možná osudový, ale taky trochu uslintaný, First Fatal Kiss mají místo kytary basu a taky sázejí na trojzpěv. I jejich dvě písně si nejsou podobné a dojem je ještě primitivnější, domácké ustrojení a analog kláves odkazují k lo-fi punku a kuchyňskému zvuku. Ne, Micachu and the shapes jsou břinkaví a příliš ostentativní, First Fatal Kiss vedou ke starému punku a skandovanému zpěvu, který nemusí být kandovaný, No boys! No girls! je kolovrátkový punk až na dřeň. A No government! má více poloh, barev i delší vývoj, navíc hlavní vokál se šminkuje jako Nico, sexus se nedá ojebat.
Jako ochutnávka moc dobrý, zajímá mě, jak se rozkládají na delší ploše. Všechno má svůj čas.
Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.
G. M. Tamás