- - - - - - - - - RECENZE HUDBA - - - - - - - - -

Los Perdidos

Somos Los Perdidos

autor: maxim horovic | 17. 03. 2010, 07:24:39 | návštěv: 2802 | reakcí: 1

Hrábni do strun jako los lobos desperados a spustíme latinu po našem: iberijská nátura s halekajícím vaškem koubkem,  v půlce to stopnem, necháme jet pomalou rytmiku a kytara si poklidně zastříká, pudem až do železitýho rocku šedesátek, a la theme Californication. A kdo je cigán, zazpívá si s náma.

Znáte ten problém: kapela na živo znamená energetický výbuch, hormonální atomovku. Ale když si pustíte desku, něco schází. Zkusíte volume, basy, zaklepete na bedny a pustíte to z druhé strany. Ale pořád stejný. V tomhle duchu se určitě bude psát o desce Somos Los Perdidos. Ale věci jsou trochu složitější.

Gogol Bordello, Ska-P nebo Persiana Jones jsou koncertně hotové elektrárny, které nezastavíte ani koncem světa. Desky jsou solidní, ale ten smrtící drajv nebo v případě GB i hrana šílenství, ty do drážek nedostanou. Jenže živák a studiová nahrávka jsou odlišné věci, takže nasadíte něco ze zálohy, stočíte řeč i jinam. A to Los Perdidos vědí.

Pak vás nemůže překvapit zdánlivý paradox, že do vědomí se více zařezávají skladby pomalejší, ležérní a vyhulené, dechy jsou napnuté jako jezerní plachty a kdo si počká, ten se časem probere. Zpomalení v Por Qué No Queires Disfrutar nebo La cucaracha jsou tu překvapivé, tu očekávatelné, ale vždy funkční.

Španělština jede dobře, zvukomalebnost podpořená vícehlasy, chvílemi zní jako romština, jižanský jazyk voní po teplém moři, germánie tahá jiné svaly, zkus  vydráždit Drážďany. Střelka míří na jih, až do řecka, malá tlustá kreslená svatba vychechtaných postaviček je vždycky happy. Jen do času, než se vytasí s prudkou změnou a jdou do ska-metalu (!Oye Gringo!). Dobré načasování, fofrkvalt. Práce s tempem uvnitř songu je promyšlená a sadí je o level výše.

K téhle hudbě patří refrény stejně jako ochranný filtr k nahému pohledu, reggae polka má hodně příznivců a je jedno, jak dlouho se budem opakovat, kdo je mistr, hraje jenom jednu písničku.

V některých písních nejsou daleko od recesivně alternativního bigbítu Wohnoutů, jen ty dechy a jazyk, taky najednou pomalejší tempo, které s každým poslechem pomalí a usazuje se. Ne, na koncertě nebudou circle pity, spíš skandované houpání, za ocasem - před ocasem, tělo kočky někde klimbá. A jestli jsou na začátku oprávněné pochyby z vykloktané nápodoby exotiky a skepse z vesnického drinku všech těch letních festivalů, na konci zůstává překvapení, které není příjemné, ale trvalé. Příjemná je pěna u huby nad tělem samice a mrtvým protivníkem. Když odejdou adjektiva, zůstává to jediné.

Informace

Vaše Reakce