Matadoři slezského crustu, šestičlenná smečka, která vznikla už v roce 1995 a znovu se vydala na zteč po osmi letech od rozchodu. How Long? jsou jak obrovský masomlejn: bohatý výrazový arzenál metalických vyznavačů, dvě kytary, střelhbitá rytmika a dva řvouni, vyhranost je průvodním znakem benzínové vodoměrky, nemilosrdný šestiválec recykluje tmu, když se zahřeje, jede na krev. A slova? Ta zpívají o zmaru dneška, válečná poezie staré doby: „Hrůzu z nebes zaseli temní ptáci / z nebe se snesla zkáza a smrt." V současnosti příznačná kombinace hardcoru a metalu s neobvyklou dávkou ochromujících válů a stejně neobvyklou kombinací češtiny a polštiny v textech, poetický náboj na druhou, „kolejne wybory, kolejne klamstwa". Textově i hudebně dominuje této straně Nukleární strašák, využívající dobovou propagandistickou říkanku „Maminko a tatínku, já se bojím pershingu / Nic se neboj milé dítě, SS20 ochrání tě." Ruské taktické rakety s jadernými hlavicemi jsou v kurzu dnes jako včera a propagandou smrdí každý žurnalistický plátek. Oběť se polsky řekne „ofiara".
Japonská scéna a Ósaka nad Topľou, zkuste metalicky buldozerní Crow a budete vědět, že Vranov je na východě. Jenže Crow vypadají vedle Roxor jako metaloví strejdové z roku 1988, rozmáchle a s úctyhodnou máňou, thrashový mandl. Roxor přesvědčují několika ingrediencemi. Struhadlově bolestným crustem, bezešvou souhrou (je souvislá jako krev), takřka neslyšitelným vokálem, cáry melodií a zvukem. Zvukem. Jestliže jejich strana se jmenuje Noise, Chaos And Disharmony, platí především první položka. Noise distortion tady pracuje s takovou brutální vehemencí, že přebuzený (a přemasterovaný) materiál z kazetového dema implikuje zatím nepopsané psychologické stavy. Pokud jsem How Long? přirovnal k masomlejnu, Roxor bují ve fantastické oblasti rychlé apokalypsy. Celkově však nejde o fastcorovou palbu epileptických záškubů, tušené melodie jsou tím, co vás nutí tu krutou stranu poslouchat až do konce. Jak paradoxně se potom jeví (a jak úžasně pracuje forma proti obsahu) takový vál Apatik: „Nepríčetný pohľad v tvári / oči zaliate krvou / bezcitná sobeckosť už nepozná hranice / srdce je dávno spálené ohňom / si apatik!" Obludné a pohlcující.
Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.
G. M. Tamás