Sorry, vinyl labels are switched. Kdo někdy zkusil vydat desku, ví, jak tohle bolí. Ale tenhle přešlap není vůbec zásadní. Stolen Lives. Krásně suchý kartonový obal, z jedné strany pomalovaný rohatým nepřítelem (za x se dosadí známé proměnné), z vnitřní strany je graficky vyladěná mozaika koncertních plakátů, netradiční zavírání, jedovatá bonboniéra. Kdepak je nepřítel? Tam, kde stává odjakživa, zmučený jako kůl ve zdravém plotě: člověk, bůh. Vály: Hluší k nářku dějin, Zajatci bílého boha. Textově nikterak nápadné veršovánky o známých pravdách, mnoho slov na staré pravdy, včetně významově nepodložených narušení větné stavby, dojem poetičtějšího je mylný, vokalizaci nepomůže. Nicméně pokud chcete slyšet jeden z nejlepších a nejprůraznějších thrashcoreových posouvačů oblíbených hardcoreových témat, všechno je na svém místě. Kvaltující tempo a muzikantská zručnost musí upomenout na progresivnější Gride nebo zkušenější Lahar. Stolen Lives milují thrash, ale neangažovaný metal je nezajímá, sebejistý vokál má daleko k hladkému zpěvu, hrdelní struhadlo. Bezodkladné riffy bičují jako horká hlava pranýř, opojné tempo nezapomíná na jejich doznívání, nemá nic společného s fastcoreovou, potměšilou zmítavostí. Zajatci nářku, bílého slova.
Rapsöd jako zastánci velmi silné, dlouholeté jihlavské scény, silný triumvirát s Průmyslovou smrtí a Human Steak, publicistická redukce je smrt člověka. A Rapsöd jsou hrubá záplata na mentální díru civilizace, hrubozrnější variace na thrashcore aka mix thrashe a hardcoreu v porovnání se Stolen Lives. Ve všech ohledech: tempo kvaltuje a stopuje silniční pruhy, městskou chandru a všeobecnou rezignaci, vymílá pofidérní dlažbu. Ale daleko více než metalové kapely připomínají starou českou punkovou školu, hbité riffy střídají punkrockové piruetky a oldschoolové linky. Jestli se u nás něčemu dá říct thrashpunk, jsou to Rapsöd. Jestli tu jsou nějací ostražití floutci, jsou to Rapsöd. Texty vypadají spíš jako rozvrkočené najeté bajky pouličních skejťáků a nejen kvůli hymně T.B.M., thrashing bike maniac. Jejich výhodou proti převrácené kapele jsou hovorové texty a hajzlíkovské slogany, místo papírové květnatosti nezatížený vzdor: „Je čas narušit harmonii/ rozbít ticho na sídlišti." A tam to znají nejlíp, město je jejich hřištěm, motorizované figury legitimním nepřítelem, šachovnice blbáckého vzdoru může svádět k oloupání mechanického pomeranče, ale nad nesmyslnou agresí a nihilismem převládá dětská hra, hra s fízlem. Dítě jako poslední stádium člověka před domestikovaným hovadem s hřebenem a píchačkou. Jednoduše jsou kokoti? Jednoduše se vám nemůže stát, že byste byť chvíli pochybovali, kdože ze které strany ječí, různé kapely, podobně hustá krev.
Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.
G. M. Tamás