Vítejte na DIYCORE.NET

HLAVNÍ MENU

HLAVNÍ RUBRIKY

UŽITEČNÉ

KOLABORACE

UŽIVATELSKÁ SEKCE

DIYCORE.NET

VYHLEDÁVÁNÍ

TWITTER

RSS

DESKA MĚSÍCE

PÍŠOU JINDE

SAPORT

- - - - - - - - RECENZE LITERATURA - - - - - - - -

Pavel Zajíček

Pavel Zajíček

Cesta vlakem z P. do B.

autor: val.k | 27. 08. 2007, 12:46:24 | návštěv: 4875 | reakcí: 0

Cesta vlakem z P. do B. Pollockovy fleky odposlouchaná slova – pod tímto názvem nedávno vyšla nová básnická skladba jednoho z nejvýraznějších tvůrců českého undergroundu a duše hudební skupiny DG 307 Pavla Zajíčka.

Zamlženost – tohle slovo mě při čtení Zajíčkovy novinky napadlo nejdřív a pak se často v různých variacích připomínalo. Přiznávám, že jsem v textu záměrně hledal doklady k potvrzení svého dojmu a tužkou si je značil. Nebylo jich málo. Hned v mottu sbírky se to celé rozmlžilo. Rozplynulo se to v mlhách. O kousek dál Na papírech rozmáčených deštěm, obrysy / sotva čitelných slov.(oddíl 25), nebo: Vítězné bitvy, do nich jsem příliš nevstupoval. / Proč vlastně ne? Proč volil jsem bitvy předem prohrané? / Jasné cíle jsem rozmlžil.(36) V závěru básník přiznává: Kdybys tu byla / Nepsal bych asi / Ty rozteklé obrazy / Kdyby slova byla doteky / Nepsal bych to rozmlžené...(74) Přesto je zřejmé, že autor chce věci pojmenovávat přesně, ba prostě: Jenom se tak dívám na ten pohyb / kolem sebe, na to opakování „věcí“, a dál nic neříkám. / Nechávám to takové, jaké to je, syrové.(35) – Žádné zákazy, příkazy uvnitř nahoty.(47) – Oprostit se, říkám si. / Odvážit se! Ne neobyčejného, ale jednoduchého. / Nenápadného. Neumělou rukou se dotknout. / Tam, kde je vše dovoleno.(66)

Pavel Zajíček je asi největším romantikem českého undergroundu. Obvyklá témata, mrdání a chlastání, u něho většinou nenajdete, anebo ano, ale přetavené do méně explicitní formy. Místo mrdání nenaplnitelnost lásky, místo chlastání kocovina. To naznačuje, že Zajíček je temným romantikem, což byl v české poezii úkaz vždy vzácný. Myslím si, že bychom mezi jeho předchůdci mohli alespoň z tohoto pohledu jmenovat i samotného knížete Máchu, a dále třeba Halase či Holana. Ale to je vedlejší, sám na ně vědomě nenavazuje. To co je spojuje, je skryté jako hladina podzemní řeky: snaha dobrat se skutečnosti, sloužit jí a ne jejím oporám, více či méně iluzorním.

Přiznaným vlivem je naopak tvorba anglického básníka Thomase Stearse Eliota. Jeho Pustinu (The Waste Land) označil Zajíček před časem za svou nejoblíbenější báseň. V tomto případě je formální návaznost zřejmá. První verš z Pustiny dokonce v jedné chvíli připomene, ač v lehké polemice. Jak tedy vypadá nejčerstvější Zajíčkovo psaní? Jde o dlouhé, volné verše, které se jen zřídkakdy podvolí rýmu. Jejich náplní je neřízená meditace, nevázaná řeč o životě a jeho různých projevech – a právě tímto promlouváním zevnitř se může spojit s připraveným čtenářem.

Ze všech tvůrců řazených u nás k undergroundu se u Zajíčka asi nejvíce projevuje dědictví jednoho ze dvou hlavních inspiračních zdrojů české podzemní poetiky: tvorby Skupiny 42. Jiřího Koláře připomene hned v druhém oddílu sbírky. Tento vliv mimochodem dobře koresponduje s vlivem Eliotovým. Pokud byla v počátcích Zajíčkovy tvorby nápadnější návaznost spíše na druhý z nejsilnějších zdrojů českého undergroundového psaní, tedy od surrealismu se odvozující bondyovskou antilyriku, projevující se u něho důslednou nestylizací, hovorovým až vulgárním jazykem, surovostí a asketickou málomluvností, lze u poslední sbírky hovořit o klasickém období. V textu se neobjevuje dříve přítomný pražský dialekt, jazyk je naopak spisovný, někdy až knižní. Vulgarity zde až na výjimky nenajdete. V celém textu mi o nos zavadila jen jedna sračka, pravda ale je, že jsem se na ně nesoustředil. Častěji lze naopak narazit na verše, které mění obvyklý pořádek slov ve větě, což na mě mělo spíše zcizující efekt.

Po údernosti Zajíčkových začátků se nám sice může stýskat, a oprávněně: podobná radikalita byla v českých zemích vždy nedostatková, ale on nemá proč se vracet, zvlášť když vlastně jinými prostředky pokračuje v nastoupené cestě. Štafetu neuhýbavé, tvrdé pádnosti, která se ale nespoléhá na laciné provokace a sprosťačinky, by mohl převzít někdo mladší. Nebo dnes prostě po něčem takovém není poptávka? Kdo by se chtěl nechat sekat šutrem do hlavy?

Asi nejzřetelnější proměnu Zajíčkova psaní přinesla sbírka Šedej sen (1980). Nakolik nápadné zvnitřnění promluvy ovlivnila zkušenost věznění je možné spekulovat. Jisté je, že od té doby připomíná básníkova tvorba dlouhý, kontinuální proud díla, který v nové sbírce dosahuje svého prozatímního vrcholu. Přesto se v Cestě vlakem... objevují dříve neslyšené motivy. Například jakýsi návrat k písni, jakoby z druhé strany, jakoby zaznívající z mlh...

Ačkoliv může nová Zajíčkova skladba připomínat svou meditativností deníkové psaní, časové údaje nehledejme. Také jména se v textu vyskytují sporadicky a jde spíš o ta ve veřejném vlastnictví. Na Oscara Wildea si například vzpomene, když byl při své návštěvě Londýna (Nejspíš šlo o výlet na premiéru hry Rock’n’roll Toma Stopparda v lednu tohoto roku, na níž byl spolu s ostatními „představiteli“ českého undergroundu pozván autorem. Stoppardova hra částečně využívá právě inspiraci prostředím českého undergroundu 70. let.) ubytovaný v hotelu, v němž Wildea obviněného ze sodomie zatkli. V jiném oddílu se pro změnu zmiňuje o svých dojmech z opětovné četby Rimbaudova Opilého korábu. Tyto odkazy jen posilují dojem klasičnosti nové sbírky Pavla Z. Jedním z nich je i odkaz na Jacksona Pollocka, jehož jméno se objevuje v dlouhém názvu nové knihy. Tak konkrétní přihlášení se ke klasikovi amerického abstraktního expresionismu mi nesedí. Zajíčkovo psaní by se sice dalo označit za abstraktní, ale hned by se objevila pochybnost v duchu průkopníků malířské abstrakce. Ti své malby před kritiky „abstrakce“ hájili a označovali je za konkrétní. To by sedělo i na Zajíčkovo psaní. Problém mám s tou expresivitou. V ranném díle Pavla Z. je přítomná výrazně, věci novější jsou tlumenější. O expresivitě v tomto případě podle mě nemůže být řeči. Fleky Pavla Z. nejsou tak rozmáchlé a ani tak nápadně barevné jako ty z nejznámějších Pollockových obrazů.

Solidní dojem potvrzuje i grafické zpracování obálky a celková úprava knihy. Ta je, jak už bývá u nakladatelství Vetus via zvykem, nápaditá a přitom nerušivá. Minimalistický dizajn obálky je s obsahem v souladu. Zet – poslední písmeno abecedy.

Informace

Originální název: Cesta vlakem z P. do B. - Pollockovy fleky odposlouchaná slova
Žánr: poezie
Počet stran: 76
Rok: 2007
Vydavatel: Vetus Via
WWW: http://www.vetusvia.cz

Vaše Reakce

Výpis pěti nejnovějších reakcí. Celkem reakcí k tomuto článku: 0

SPOKOJÍZDA

spojizda obrázek

SLOUPEK

tamas

Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.

G. M. Tamás

SUPPORT SONGS

TLAČENKA

web: CrosseR | grafika: wewerca | neřešte autorská práva, vždy uvádějte zdroj!
spodni obrazek