Vítejte na DIYCORE.NET

HLAVNÍ MENU

HLAVNÍ RUBRIKY

UŽITEČNÉ

KOLABORACE

UŽIVATELSKÁ SEKCE

DIYCORE.NET

VYHLEDÁVÁNÍ

TWITTER

RSS

DESKA MĚSÍCE

PÍŠOU JINDE

SAPORT

- - - - - - - - RECENZE LITERATURA - - - - - - - -

Andrzej Stasiuk

Andrzej Stasiuk

Cestou do Babadagu

autor: peacer | 27. 07. 2009, 07:25:25 | návštěv: 3851 | reakcí: 0

Andrzej Stasiuk, spisovatel, novinář, nakladatel, aktivista, venkovan a v neposlední řadě novodobý poutník, obdržel za svůj esejistický cestopis polskou literární cenu Nike 2005 (na rozdíl od některých českých literárních cen má právě tato poměrně váhu.) Ve své knize hledá to, co nepomíjí, zajímá ho, co se stane s obrazy míst, které „prošly mými zřítelnicemi a zůstaly mi v hlavě, co se s nimi děje, když já už tam nejsem..."

Cestou do Babadagu má 14 kapitol, co kapitola, to jiná země, jiná místa. Stasiuk se pouští výhradně na jihovýchod, skrze nově otevřený polsko-slovenský hraniční přechod v Konieczne, která je metaforickou bránou do lůna starého a mizejícího světa postsovětských republik. Cestou za zážitky, obrazy, místy, krajinami, lidmi, se hledá starý řád světa, nezávislý na dějinách. Ano, Stasiuk putuje i skrze minulost, v Rumunsku pátrá po hrobu národoobrozence Emila Ciorana, v Albánii míjí betonové pevnosti, v Srbsku hledá příčiny balkánských půtek, v Maďarsku pátrá po slepém houslistovi na fotce André Kertésze (jediná fotka v knize), putuje po nikým neuznané republice Podněstří v Moldávii, ale spíše než sama historická fakta, která pořád unikají a schovávají se ve zdech polorozbořených domů a osamělých kostelů, objevuje lidi, krajiny, místa.

Stasiuk vyhledává místa, která jsou nějakým způsobem deformovaná, prázdná, zajímá ho zánik, rozklad, bordel balkánský i slovanský, všechno „co není takové, jak by mělo být" - ukládá si obrazy tohoto světa v paměti a snaží se je znovuvybavit v jiném čase, na jiných místech. A tak se často stane, že zapomíná, obrazy se zpřehazují, jde jen o to nalézt nějaký středobod, místo, v němž čas a prostor splynou v jedno. Stasiuk je fascinován chyběním, místy na periferii, hospodami s pár mlčenlivými štamgasty, zedníky opřenými celý den o lopaty před rozestavěnými domy, cikány, tajnými Stasiukovými společníky, pravými skutečnými kočovníky skrze guláš evropských národů: „Jejich zeměpis je pohyblivý a neuchopitelný. Je dost dobře možné, že přetrvá ten náš." Hledá je všude, v Rumunsku, Slovensku, Maďarsku, Moldávii, Slovinsku, Albánii - tam všude pátrá nejen po nich, ale po dalších a dalších obrazech.

Na cesty se vydává vlakem, autem, lodí, stopem, rozhrkanými autobusy, cestuje se snaživými taxikáři, kteří ho, na rozdíl od spousty celníků, neokradou, potkává řadu lidí, kteří ho nejednou pozvou do svých stavení, popíjí s nimi, pozoruje... Stasiuk je prostě romantickým poutníkem jako ze starých časů. Jednotlivé povídky-eseje v souboru Cestou do Babadagu skládají především jeho mentální mapu. Stasiuk si snaží vymezit vlastní prostor, vlastní stát: „Abych po něm mohl pořád jezdit. Mít stát bez zřetelných hranic, stát, který sám neví, že existuje, stát, kterému je jedno, že ho někdo vymýšlí a kdosi jím projíždí. Ospalý stát s nejasnou politikou a s dějinami jako pohyblivé písky, se současností jako křehký led a kulturou jako cikánské paláce ve městě Soroca."

Že se intenzita vyprávění vyčerpává s přibývajícími stránkami je snad jedinou vadou na kráse, četba se může stát utrpením jen pokud se nepřizpůsobíme rytmu textu. Stasiukovu knihu můžeme číst po kouscích, přeskakovat a hlavně se nepřestávat dívat kolem sebe. Mizející svět starých časů je všude kolem nás: „Jednoho předjaří odplynou nejen sněhy, ale všechno. Temná voda odnese města i vesnice i zvířata a lidi a strhne s sebou všechno až na holou kostru země. Meteorologie spolu s geologií smetou pochybnou koalici historie a geografie. Věčné zatočí s pomíjejícím."

Stasiuk v knize Cestou do Babadagu objevuje rozpadající se svět, svět fragmentů, svět s lidmi pevně srostlými s kouskem země, svět s vlastním plynutím času, svět s tichým pohyblivým mizením. Navzdory starému Rakousku-Uhersku hledá ztracenou jednotu, jednotu z dob, kdy ČAS bylo slovo z dávné budoucnosti. Navzdory jeho snaze zachytit na papír něco nepomíjivého to podstatné přece jen uniká a celá kniha je tím svědectvím, je to cesta odnikud nikam, je to cesta zpět k sobě samému - svět stvořený v textu je totiž svět jeho pomíjivé mentální mapy. Skutečná Evropa, skutečný svět už se svou rychlostí řítí někam jinam.

Informace

Velký obrázek: titulní strana knihy
Originální název: Jadac do Babadag
Žánr: próza
Počet stran: 264
Rok: 2008
Vydavatel: Periplum
WWW: http://www.stasiuk.pl

Vaše Reakce

Výpis pěti nejnovějších reakcí. Celkem reakcí k tomuto článku: 0

SPOKOJÍZDA

spojizda obrázek

SLOUPEK

tamas

Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.

G. M. Tamás

SUPPORT SONGS

TLAČENKA

web: CrosseR | grafika: wewerca | neřešte autorská práva, vždy uvádějte zdroj!
spodni obrazek