Vítejte na DIYCORE.NET

HLAVNÍ MENU

HLAVNÍ RUBRIKY

UŽITEČNÉ

KOLABORACE

UŽIVATELSKÁ SEKCE

DIYCORE.NET

VYHLEDÁVÁNÍ

TWITTER

RSS

DESKA MĚSÍCE

PÍŠOU JINDE

SAPORT

- - - - - - - - RECENZE LITERATURA - - - - - - - -

Guy Viarre

Guy Viarre

Bílé předání

autor: peacer | 24. 11. 2009, 07:17:57 | návštěv: 3365 | reakcí: 0

Nevím, jestli je tohle vůbec poezie. Nevím, jestli existuje nějaký důvod, proč ji číst. Nevím, proč se francouzský básník Guy Viarre (1971 - 2001) rozhodl ve třiceti letech spáchat sebevraždu. Bílé předání je soubor jeho básnických sbírek napsaných mezi lety 1995 - 2001. Pokud si pod pojmem báseň představíme pár slov napsaných pod sebou, vytvářejících nějaký tvar a poskytujících alespoň minimální prostor pro projekci smyslu, pak u textů Guy Viarreho musíme být opatrní. Nejsou to básně, metafory, příběhy, Viarre se vyjadřuje v náznacích, jazyk je pro něj překážkou, jsou to spíš tahy perem - v první řadě demonstrující přítomnost někoho, kdo píše, kdo stále „ještě" žije. Jsou to krátké nespojité fragmenty, myšlenky smrti, výroky někoho, kdo už překročil určitou hranici a vědomě se odevzdává chřtánu zapomnění.

Celá jeho tvorba je poezií odjinud, je psaná smrtí, proto je na první pohled tak komplikovaná, nerozluštitelná, samomluvná. V originálech je prý často jediný verš na celé stránce, v českém vydání se na stránku vtěsnaly verše čtyři, ale i tak je odděluje dostatek bílých míst, pro Viarreho poezii stejně důležitých jako místa poskvrněná slovy. Jeho básně čtenáře zcela ignorují, je jim jedno, co si o nich myslíte, neposkytují žádný klíč k rozšifrování, jediná nápověda je Viarreho smrt.

Konvenční jazykové zákony tady přestávají platit, úryvky nejsou možné, Viarreho knihu nelze otevřít na libovolném místě, ale trpělivě jí projít od začátku do konce, řádek po řádku, celá jeho tvorba je jedna jediná báseň. Svou sebedestruktivní cestu popisuje v textu „Dopis přišlý odjinud", dopise na rozloučenou, který má v knize paradoxně funkci úvodu, jak příznačné... Je to cesta odevzdané sebedestrukce, kde ubývá času a básník to dobře ví, a proto spěchá, na listy papíru píše často jen jedinou větu, bílých míst přibývá až zůstanou jen ony a zjeví se na kost sedřená skutečnost nebo alespoň to, co z ní zbylo. Snad právě na konci celé sbírky Guy Viarreho dosáhneme onoho „bílého předání", tajemného poselství člověka, který netoužil být zachráněn, protože se dle tvrzení svých přátel narodil jen nedopatřením. „Nejsme stvořeni pro bytí" deklamuje Viarre v jedné ze svých prvních sbírek. Jeho sebevražednému dobrodružství přitom nechybí sebeironie, cynismus, detailní analýza toho, co ještě v životě zbývá a co už je nenávratně pryč, třeba dětství. Dostává se do mentálního prostoru, kde už nejsou možné žádné pochyby, jen konstatování: „žádný obraz se nevrací jinam než do touhy". I když se sem tam objeví slabé náznaky životních krás, už to nic nemění na tom, že Cíl už je dávno vytyčen: „Jít na život na smrt / přestat / přestat předcházet lásce."

Básníci ze souboru Bytosti schopné zemřít se snažili vypsat z vlastní smrti a jejich obrazotvornost ještě vyrůstala z odkazů francouzských symbolistů a surrealistů. Guy Viarre byl básník naší doby, absolutní solitér, jehož dílo nelze přirovnat k ničemu - snad jen k tomu artaudovskému gestu definovat sám sebe, abych se následně mohl popřít. Říká se, že Viarre byl mrtvý už ve chvíli, kdy se v něm zrodil básník, ne-li ještě dřív: „Celé mé dílo je v podstatě žaloba, kterou vznáším proti žalobě ostatních."

Informace

Velký obrázek: titulní strana knihy
Žánr: poezie
Počet stran: 210
Rok: 2008
Vydavatel: Agite/Fra
WWW: http://www.fra.cz/cz/katalog/detail-knihy/?idproduct=231

Vaše Reakce

Výpis pěti nejnovějších reakcí. Celkem reakcí k tomuto článku: 0

SPOKOJÍZDA

spojizda obrázek

SLOUPEK

tamas

Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.

G. M. Tamás

SUPPORT SONGS

TLAČENKA

web: CrosseR | grafika: wewerca | neřešte autorská práva, vždy uvádějte zdroj!
spodni obrazek