Vítejte na DIYCORE.NET

HLAVNÍ MENU

HLAVNÍ RUBRIKY

UŽITEČNÉ

KOLABORACE

UŽIVATELSKÁ SEKCE

DIYCORE.NET

VYHLEDÁVÁNÍ

TWITTER

RSS

DESKA MĚSÍCE

PÍŠOU JINDE

SAPORT

- - - - - - - - RECENZE LITERATURA - - - - - - - -

Libenští psychici

Libenští psychici

Sborník básnických a prozaických textů z let 1945 – 1959

autor: peacer | 21. 04. 2010, 08:46:47 | návštěv: 3985 | reakcí: 0

Surrealismus ve stylu diy. Surrealismus ve své ryzí podobě, surrealismus naivní, vznikající tajně ve volných chvílích po dlouhých šichtách, z dob, kdy se slovo „intelektuál" ještě nevylučovalo s nošením montérek a četbou Apollinaira. Po padesáti letech spatřila světlo světa sbírka poezie málo známých poetů, jejíž vydání se plánovalo už v 50. letech. Psát surrealismus těsně po roce 48 už ale začalo být problém, o to víc, když se psalo o orgasmech, prostitutkách, sexu, Freudovi nebo Bretonovi, o tomto stoupenci trockismu, který se tehdejšímu režimu hodil do krámu ještě míň. A byla to právě jejich nespoutaná poezie, která partu přátel vehnala do podzemí, dokonce do undergroundu undergroundu. Skutečný surrealismus u nás po válce vznikal na periferiích - na Spořilově se pohybovali Zbyněk Havlíček a Jan Fára, v Záběhlicích a Libni se scházeli „libenští psychici" a psali svoje automatické texty, Vratislav Effenberger se svými nikým nevyslyšenými teoretickými koncepcemi zakládal efemérní umělecké spolky a našla by se ještě řádka dalších.

Libenští psychici byli zvláštní skupinka nadšenců-autodidaktů francouzského surrealismu s André Bretonem v čele. Ve většině vyučení v dělnických profesích, potají se scházející a doslova na koleně píšící automatické texty, v nichž se ničím nespoutaná obrazotvornost roztěkaně prolíná s fantastickými erotickými představami, sny a dekadencí. Z donucení žili i tvořili na periferii, kde se až dosud pohybuje i jejich poezie. Inspirace Bretonem se jeví jako velmi silná zejména u Vladimíra Vávry, jenže i ten postupem času nachází vlastní výraz. Vždyť jedním z požadavků Bretonova surrealismu byl optimismus, ale ten v této poezii hledejte marně.

Vladimír Vávra byl povoláním radioamatér, první básně psal už za války, těsně po roce 1948 se stal členem libeňské odbojové skupiny, která byla záhy prozrazena, takže 50. léta strávil ve vězení, kde začal psát svou poslední poezii - po návratu k vězení už se k psaní nevrátil. Je paradox, že tu nejlepší poezii psal Vávra právě za mřížemi.

Jiří Šmoranc, „jediný lakýrník, který věděl, co je to surrealismus" byl beatnikem už v době, kdy Kerouaca ani nenapadlo, že by mohl vyrazit stopem směr San Francisco. Šmoranc autostopem brázdil republiku už v roce 1949, za skandálních okolností měnil zaměstnání a především - psal výbornou poezii, která patří k tomu nej... v celém sborníku. V jeho básních, automatických textech i pečlivě zaznamenávaných snech, jsou skryty prazvláštní příběhy. Šmoranc je tragik lásky a překvapivých point, jeho jazykem jsou gesta francouzských symbolistů: „Řekni mi drahá, že je to jen smyslů šálení. / Řekni mi, nebo se zabiji. Řekni mi, že blízkost myšlenek není / skutečnost." Se zjevnou ironií popisuje autostopy i pokrytectví společnosti a touží uniknout: „Uniknout tomu nedokonalému světu frustrace a žít ve snu..."

Dalším členem skupiny byl tajemný univerzitní knihovník Zdeněk Buřil, který měl ve skupině funkci zásobovatele „zakázané poezie", kterou potají vynášel z knihovních skladů. Jeho tvorba, to jsou spletité samomluvné úvahy o sexu, poezii a snech, se sklony k blábolivému pseudomudrování, ale i tento nešvar k libeňským psychikům patřil. Díky Stanislavu Vávrovi se skupina sblížila taky s okruhem okolo Vladimíra Boudníka a Bohumila Hrabala. Sám Vávra se inspiroval hlavně dekadenty, symbolisty a surrealisty a ačkoliv byl nejmladším básníkem skupiny, jeho poezie je nejvyzrálejší, opředená dekadentními gesty a melancholií Apollinairových nočních chodců.

V textech Libeňských psychiků jsou rozpory, ale není ani tak důležité na ně pedanticky ukazovat, jako spíš vnímat je v souvislostech. S nadsázkou lze říct, že libenští psychici žili v Bretonových nejčernějších snech, žili v zdeformované představě o utopii a přáli si, „aby náš život byl životem bez otazníku". Jejich poezie je autentická, syrová a v dobrém nedokonalá - hledání smyslu vlastního života, hledání snů, tajemství krásy, lásky a smrti je o to hodnotnější, a probíhalo v permanentním ohrožení. Často v jejich tvorbě slova předcházejí myšlenky nebo naopak, buď se odkrývá netušená hloubka nebo se jen klouže po povrchu slov - to je však úskalí surrealismu obecně a asi i proto je čtenářsky ne moc vděčný, ale jakmile přistoupíme na tuhle nevstřícnou poetiku, otevřou se neskutečný prostory, který je dobrodružství objevovat. Jak říká klasik, je to dvousečná zbraň - jakmile jednou máchneš čepelí, musíš práci dovést do konce.

Stanislav Vávra - Buržuj...

Stádo se baví...
Stádo se otravuje...
Breton říká, že svoboda je neustálé
odpoutávání se.
Já se odpoutal a byl jsem výkřik...
a stádo se baví...
Rozbitý gramofon jazzového světa kvílí,
já se bavím a jsem výkřik.
Jsem výkřik, jež buržuj nenávidí,
a on se baví a já se otravuji -
nebo naopak?
Lampiony neonů -
stádo se baví, buržuj se směje
a já jsem výkřik.
Vždyť pravda je odpoutávání se.
Parkety se lesknou jako oči
prostitutky a já jsem výkřik?
A nejsem normální -
a co je normální,
když buržuj se směje a já jsem výkřik.

Informace

Velký obrázek: titulní strana knihy
Žánr: poezie/próza
Počet stran: 288
Rok: 2009
Vydavatel: Concordia
WWW: http://www.nakladatelstviconcordia.cz

Vaše Reakce

Výpis pěti nejnovějších reakcí. Celkem reakcí k tomuto článku: 0

SPOKOJÍZDA

spojizda obrázek

SLOUPEK

tamas

Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.

G. M. Tamás

SUPPORT SONGS

TLAČENKA

web: CrosseR | grafika: wewerca | neřešte autorská práva, vždy uvádějte zdroj!
spodni obrazek