Vítejte na DIYCORE.NET

HLAVNÍ MENU

HLAVNÍ RUBRIKY

UŽITEČNÉ

KOLABORACE

UŽIVATELSKÁ SEKCE

DIYCORE.NET

VYHLEDÁVÁNÍ

TWITTER

RSS

DESKA MĚSÍCE

PÍŠOU JINDE

SAPORT

- - - - - - - - RECENZE LITERATURA - - - - - - - -

Tomáš Weiss

Tomáš Weiss

postkomunismus: záškrt

autor: Peacer | 9. 01. 2012, 15:01:21 | návštěv: 2622 | reakcí: 2

Až bude někdo za nějakých dvě stě let sepisovat dějiny tuzemský literatury na počátku 21. století, mohl by shrnout dosavadní „básnické dílo" Tomáše Weisse, jinak berounského obrozence a zarputilého vydavatele dobrých knih (jak nevzpomenout na Josefa Floriana!) ve vlastním nakladatelství Za tratí, do floskule: zpráva o permanentní nasranosti na poměry v Čechách na počátku 21. století. Nová sbírka epigramů nazvaná postkomunismus: záškrt, je už Weissovou třetí knižní zastávkou a dává vzpomenout na takové velikány veřejných provokatérů jako byl Karel Havlíček Borovský nebo František Gellner.

Mám pocit, že nová sbírka sama o sobě neobstojí a je třeba nahlédnout zpátky, na už ušlou Cestu - pár jmen pro základní orientaci - Cormac McCarthy, Jáchym Topol, Adam Nenadál, Henry Rollins. Orchestr kostitřase (2007), první sbírka, první vrchol, první zářez, nadhled, cynismus, ironie, ale i smutek a jemná sebereflexe: „Zbývá zoufalství statečnosti / Tak tedy: / na bodáky, lebky přiložit k revolverům / zařvat: Na smrt! / a zdechnout /  v rohu / u zdi." Permanentní neklid, že věci nejsou tím, čím jsou, že někdo tady pořád tahá za nitky a vodí nás za nos - a nemusí to být nutně někdo „tam" venku, Weiss pátrá i ve vlastním vědomí, pochybuje, hledá: „Žádné pochyby o vlastních pochybnostech?" Rozervaný srdce, který stárne, vědomí, že jsi v určitých okamžicích zklamal a možná ještě zklameš, na osobní život skalpelem básně: „Nějak to nejde / ani souhlasit, ani být proti / nervózníš z řevu i tichoty." Krátce: výborný debut, který je těžké překonat.

To v Neděli sv. Snipera (2009) už se Weiss vybavil odstřelovačskou puškou a v hledáčku se mu kdoví proč objevila církev jakožto vzor pokrytectví a falše. Můžeme si říct - obnošené téma, snadný cíl, to už tady bylo - a budeme mít pravdu. Když už nic jiného, tak ho Weiss alespoň (ne)naplňuje novým obsahem a dává mu jazykově intenzivní formu jakýchsi monotónních litanií plných vzteku a rozhořčení, kdo hledá, najde i parafráze Nenadálových textů. Topolovská inspirace se zjevuje v oslovování „bratři a sestry" (viz Sestra) a stejně tak opájení se hutností slovní hmoty, biblickým jazykem proroků: „Buďte moudří jako hadi a nevinní jako holubice... chytří a opatrní, lstiví... ovce mezi ovčáky... mírní, ale ostražití... než půjdete volit, vězte: jsou to všechno čuráci... bez přehánění... bez zbytečné exprese..." Mluví k nám Satan nebo Anděl s ďáblem v těle? Světec, heretik nebo apoštol? Těžko říct. Význam občas ukrytý v chuchvalci slov, občas prosvítá tak prvoplánově, až z toho bolí oči, jedno je zřejmé - problém už je v první řadě „tam" venku, ve společnosti, v politice, cesta k „postkomunismu" je jasně vytyčená.

postkomunismus: záškrt (2011), bolestná současnost, sbírka epigramů (no, básně to asi nejsou), která ještě mohla trochu uzrát, nabobtnat, zvětšit se, ale poruč vzteku, který tebou zmítá při pohledu na svět okolo, vzteku, který se kumuluje do slov a vět. Kniha sebou tepe a škubá jako srdce ve sklenici na obálce, které je ještě teplé a mechanicky pulzuje, odtržené od těla - pěkná obrazová metafora. Texty jsou to angažované (rozuměj: antipoliticky - to není eufemismus): „Co neměli rádi komouši, mám rád / A naopak / Skoro vždycky je to správně / Taková je zkušenost / Každopádně ale / je to malér / Bejt v NATO a topit plynem z Ruska." Jsou to epigramy velice aktuální - krásná „pocta" Jiřině Švorcové,  jméno poslankyně Kateřiny Konečné - tj. není to sbírka nadčasová, ale bytostně „časová", s kořeny v současnosti. Zatímco Orchestr kostitřase můžeme číst i dneska, to samé si netroufám tvrdit o „postkomunismu" za pár let. Chápu ten vztek, dokonce i tu někdy zbytečně vyhrocenou paranoiu (viz Šourá se přede mnou), ale patosu je příliš, chybí vtip. Nemám rád agitaci (ani komunistickou, ani antikomunistickou - znějí stejně blbě) a rád si utvořím názor sám, koneckonců, tahle sbírka dává prostor, je jako dialog - v tom tichu prázdný stránky na konci tě něco nutí vyhranit se, utvořit vlastní názor, pokud ho ještě nemáš. Jedno je jasné: všichni jsme poznamenaní. Jenže - není mnohem zajímavější (a těžší) objevovat tu cestu, než se plácat ve s.....ch? Na takovou knihu, ať už od Tomáše Weisse nebo někoho jiného, se těším. Ona není zase taková věda nazlobeně ukazovat prstem na zlo - ale, kde je teda dobro? Kde je ta Cesta? Je to úkol pro knihy jako je tahle? Pro básníka nebo apoštola? A co na to Jan Tleskač?

Informace

Velký obrázek: titulní strana knihy
Žánr: poezie
Počet stran: 40
Rok: 2011
Vydavatel: Za tratí
WWW: http://zatrati.cz/index2.html

Vaše Reakce

Výpis pěti nejnovějších reakcí. Celkem reakcí k tomuto článku: 2
olin
12. 01. 2012, 15:03:18
zas tak strašně dobrá teda vopravdu neni.

Aran
12. 01. 2012, 14:47:55
Strašně dobrá kniha.

SPOKOJÍZDA

spojizda obrázek

SLOUPEK

tamas

Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.

G. M. Tamás

SUPPORT SONGS

TLAČENKA

web: CrosseR | grafika: wewerca | neřešte autorská práva, vždy uvádějte zdroj!
spodni obrazek