Vítejte na DIYCORE.NET

HLAVNÍ MENU

HLAVNÍ RUBRIKY

UŽITEČNÉ

KOLABORACE

UŽIVATELSKÁ SEKCE

DIYCORE.NET

VYHLEDÁVÁNÍ

TWITTER

RSS

DESKA MĚSÍCE

PÍŠOU JINDE

SAPORT

- - - - - - - - RECENZE LITERATURA - - - - - - - -

Radek Fridrich

Radek Fridrich

Nebožky / Selige

autor: Ivo Mikšovský | 15. 05. 2012, 11:29:11 | návštěv: 3223 | reakcí: 1

Radek Fridrich před několika týdny převzal cenu Magnesia Litera za poezii. Oceněna byla jeho básnická sbírka Krooa krooa, kterou v minulém roce vydal brněnský Host. Na sklonku loňského roku ale přišel Fridrich ještě s dvojjazyčnou básnickou sbírkou Nebožky / Selige.  V Nebožkách volně navázal na svou knihu  Řeč mrtvejch / Die Totenrede (Nomisterion, Děčín 2001) a vykreslil v nich osudy několika žen z doby předválečného Děčínska. Inspirací mu byly jak zprávy z dobového tisku, kronikářské záznamy a dobové fotografie, tak třeba nápisy na hrobech. Ty jsou ostatně životní fascinací Radka Fridricha. Postmoderní kovboj v elastickém overalu, který projíždí na svém karbonovém oři sudetskou krajinou a nejprve zaznamenává a pak dotváří to, co tady po bývalých obyvatelích pohraničí zbylo.

Přiznávám, docela by mě zajímalo, jak je to s provázaností některých severočeských básníků s cyklistikou. Dva transparentní příklady. Příběh první. Nestora undergroundové poezie Luďka Markse jsem nacpaného do cyklistického dresu a elesťáků viděl opravdu mnohokrát. Nikdy ne však na kole. Většinou potlučeného a od šmíru. Vždycky prý po pádu. Naposledy jsem ho pak potkal na zahrádce výletního hostince Tivoli ve Velkém Březně. Než jsem se stačil rozkoukat, tak jsem měl Markse i s kolem v autě se slovy, že tenhle kopec do Lovečkovic se fakt nedá vyjet. Příběh druhý. Radek Fridrich stojící před bývalou děčínskou hospodou Zarabanda, kde v minulosti probíhal literární festival Zarafest. Cyklistický úbor měl taktéž, kolo ale postávalo opodál. Od té doby jsem Radka Fridricha víděl s kolem několikrát. Nikdy ale ne v sedle. Dva pohledy na věc. Marksovo bravurní užívání archaických básnických forem, silniční kolo a klipsny versus Fridrichovo hledání nových básnických výrazů, trackové kolo a nášlapné pedály.

Díky Radku Fridrichovi jsem si znovu nalezl cestu k autorským básnickým čtením, které jsem programově před několika lety přestal navštěvovat. Měl jsem tu smůlu, že jsem tenkrát absolvoval několik takových „seancí", kterým předsedaly ženy básnířky nebo zoufalci s vizáží a projevem archiváře nebo zasloužilého hráče dračího doupěte. Tampónová poezie plná sekretu (Platíc úměra, že čím byla básnířka ošklivější, tím víc básní měla na téma, jak ji kdo přefikl. O krveprolití pak darmo mluvit.) versus stydlivý, věčně se drbající vyděděnec s nohou přes nohu dávající na obdiv, jak je takové čtení pro něj stresující a nezvyklá věc. Fridrich je v tomhle zcela jiný. Umí pracovat s hlasem, při čtení stojí a pokud možno bez mikrofonu deklamuje své texty. Má současně i soudnost, pokud možno se snaží vejít do magických patnácti minut. Žádný přídavek. Žádný kompromis. Hardcore v poezii. Limity.

Bez veškerých příkras jsou i texty v Nebožkách. Jazyk básní Fridrich ořezal až na kost. Barokní zdobnost se tady rozhodně nenosí. Minimalismus, na který přísahám. Básně samotné, často ve formě mikropovídek, jsou monology mrtvých žen, které líčí své životní příběhy. Každodenní, monotónní život se zde prolíná s lidskými tragédiemi - nevěrou, nenaplněnou láskou, všudypřítomnou smrtí. Na radost moc času nezbylo, to ale vůbec neznamená, že by textům chyběl humor. I když dost svérázný, temný. Knechtová F hospotě Zum grünen Paum / sou pot prkennou potlahu uschovány / hutepní inštrumenty: / tupa, tschinel, trompete, posoun, / housle a klarinet. // Můj Vati, Kapelmeister Johannes Knecht, / k nim napsal topis: / Einmal werden wir zurückkommen / und wieder spielen. Panteon postav Fridrich rozšířil i o fantaskní bytosti. Zná dobře místní legendy, vždyť je i autorem knihy pověstí z Děčínska Modroret (Amici Decini, Děčín 2008). Bezejmenná Ať si kdo co chce říká, / nežilo se mi / s šedým mužíčkem zle. // Pravda, v brlohu byl trochu nepořádek, / na popel i písek ve vlasech / jsem si brzy zvykla. // On chodil v noci po lesích / a přepadával lidi ze vsi. / Jídla a peněz jsme měli habaděj. // Jako panna jsem mu slíbila, / že s ním zůstanu / do konce jeho života. // Jenže já, nána pitomá, netušila, / že ten hrbatej šmejd / je nesmrtelnej. Každou báseň doprovází ilustrace Petra Kříže, s kterým Radek Fridrich spolupracoval již na zmíněném Modroretovi. Petr Kříž, děčínský malíř a ilustrátor, vsadil ve vizualizaci sbírky až na komiksovou popisnost. Některé ilustrace (Anna Hille, Seidelka z alkovny, Vogelka) rozpracoval po vzoru tohoto média hned do několika oken. Text s obrazem spolu korespondují. Odvrácená strana. Edgar Allan Poe, Stephen King, Luis Scafati, kvůli nim by Petr Kříž dobrovolně pomáhal i Herr Starrovi.

Někomu může vadit, že Fridrich stále „tahá" z rukávu příběhy ze Sudet nebo jeho fascinace nenáviděnou němčinou. Vždyť němčina je stále nahlížena optikou slizkých Rammstein či vyžraného Horsta s Helgou, kteří přijeli do pohraničí na šnycl. V lepším případě. Tohle je cesta mimo trendy, diverze. Navíc Fridrich umí dobře pracovat s jazykem. Je kapelmeistrem zkratky a jen málokdo umí na minimálním prostoru rozehrát velký příběh. Meisterstück, voe!

Ukázky ze sbírky Nebožky / Selige jsou publikovány se svolením autora.

Seidelka z alkovny

Jo, v šenku sem si mohla nohy uběhat,

už vod čtrnácti.

Táta pořád poroučel:

Utři, přines, podej.

A když sem si dala první pivo

na účet hosta,

neřek' ani mrně.

Voráchlá sem byla ažaž

a prsa mi rostly hrozně rychle.

Když sem s jedním štamgastem do toho vlítla,

bylo mi čerstvejch šestnáct.

Otec vzal hůl

a řezal mě na dvorku

tak dlouho, až sem vomdlela.

Když pak ale viděl malýho,

jak po něm natahuje

zrůžovělé prstíky,

dal si šnaps

a poprvý v životě se rozplakal.

Anna Hille

Pracovala jsem na poli

kousek od Kamenické Stráně.

Bylo to časně ráno, skřivani létali

a zpívali v tom jarním dni,

půda mámivě voněla.

Náhle mne pozdravil

neznámý poutník

a než jsem se nadála, praštil mě

kamenem do hlavy.

Našli mě až k večeru,

ještě jsem silně krvácela.

Dole mne celou roztrhal.

Denně jsem se modlila,

abych mohla zemřít.

Hanbou jsem celé měsíce

nevycházela.

To nešťastné, kukaččí dítě

jsem uškrtila pupeční šňůrou.

Blouznila jsem,

zpívala zmekovi v domě.

Můj muž, hrobník,

se modlil a pil.

A když jsem zcela šílená ulehla,

staral se o mě.

Ležela jsem šestnáct let,

než mě Pán k sobě povolal.

Hanba ze mě udělala

kostřivou stařenu.

Manžel mi vykopal hrob

vzadu mezi ostružiním.

Snad se mu daří dobře.

Ich warte auf dich, Fränzlein!

Informace

Velký obrázek: titulní strana knihy
Žánr: poezie
Počet stran: 96
Rok: 2011
Vydavatel: Martin Kubík – Perplex
WWW: http://www.perplex.cz/knihy-nebozky.html

Vaše Reakce

Výpis pěti nejnovějších reakcí. Celkem reakcí k tomuto článku: 1
Anna Hille
20. 07. 2012, 11:55:54
R.Fridrich - Nebožky,
velmi děkuji za tu šílenost použít mé rodné jméno a příjmení v baladě, pro mne zvrácené.Každému se líbí mé jméno a příjmení, i mne, než "jsi" sepsal moderní baladu. Měl by ses mi Fridrichu omluvit, když sis neověřil jestli někdo - nějaká žena pod tímto jménem existuje... pocházím také ze Sudet...paradox???nikoliv ....neměl jsi odvahu mne oslovit, to se stává...- máš možnost
hilleann@gmail.com, Lidé z mého pracovního okolí po přečtení Tvé básně s mím jménem zvraceli...Děkuji. Snad Tvá "sbírka" neměla velkou prodejnost, ne kvůli mne, ale kvůli lidem, co mne znají...třikrát jsem byla můzou ke krásným úspěšným filmům - to mi nevadilo, ale dekadentně mne pojmenovat baladou za mého života je zoufalé z Vaší strany. A.Hille

SPOKOJÍZDA

spojizda obrázek

SLOUPEK

tamas

Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.

G. M. Tamás

SUPPORT SONGS

TLAČENKA

web: CrosseR | grafika: wewerca | neřešte autorská práva, vždy uvádějte zdroj!
spodni obrazek