Vítejte na DIYCORE.NET

HLAVNÍ MENU

HLAVNÍ RUBRIKY

UŽITEČNÉ

KOLABORACE

UŽIVATELSKÁ SEKCE

DIYCORE.NET

VYHLEDÁVÁNÍ

TWITTER

RSS

DESKA MĚSÍCE

PÍŠOU JINDE

SAPORT

- - - - - - - - - - - - REPORTY - - - - - - - - - - - -

PLAY FAST OR DONT FEST 2010

PLAY FAST OR DONT FEST 2010

30.- 31.7.2010, Hangar 187, Hradec Králové

autor: maxim cizrna | 30. 08. 2010, 20:16:43 | návštěv: 4373 | reakcí: 1

Obsazení a herci:

maxim - vedoucí výpravy, podceňovaná nula a velký šéf ničeho
Bláža - dvoumetrový plebejec, který kurva ví, jak se má dělnická třída
Laumič - majitel vozu a pokérovaný makarón, vyznavač crust metalu (neumí číst)

To máte tak. Nechcete s sebou brát nikoho, protože jen zdržuje a má jinačí zájmy, nechcete jet sami, protože se časem začnete bavit sami se sebou nebo se na někoho přilepíte a nepoznáte, že už je to moc. Proto je nejlepší vyjet se dvěma diesoft magory, kteří jsou tvární a zároveň vás mají na háku. Něco jako poloautistická zbraň. Károu? A kurva!

Nula až třicet kilometrů, nabírají mě cestou. Tati, co to je za divný strejdy? Běž domů a zapomeň na ně, bude to pro všechny nejlepší.

Třicátý až stý. Měníme si volant v Mohelnici, tam vždycky chčijem za benzínku, nepijem, ještě by to nemělo hořet. Blážo, ta kupovaná slivka bude asi kentus, ne? Proč?

Stý až dvoustý. Cestu si pamatuju z loňska, jak jsme jeli na OEF, tentokrát jedeme přímo. Nestavíme se podívat na nějakou pamětihodnost? Čas máme podezřele dobrej a vypadá to, že ten celomoravskej temnej chcanec co nevidět skončí. Následuje dlouhé, nicneříkající ticho.

Špatně odbočím v Hradci, mapka je najednou nějak malá a navigační schopnosti Laumiče na úrovni pětiletého dědka. Začíná pršet i v tom pohostinném Hradci, což mě trochu znervózňuje, zastavím, paní u kvelbu je ochotná, nahý hipík ji nevadí. Vysvětlí, ukáže, pochopil jsem, přistupuje padesátiletý chytrolín a třikrát mi zopakuje složitější alternativu. Díky a zaplať bůh, sem v prdeli.

He, pičo, kasárna. Bláho, jsou to kasárna?, tys tu někde bušil na imperialistické vrata nesvobody, tak řekni, protože to má bejt na vojenském letišti, možná sme tam. Bláža: no nevim, ale může být; sice ten hlavní barák šacuju na třicátá léta a za mě už byli všude socialistické kostky-kobky, ale proč ne... (Kecám, tohle Bláža neřekl, ani nechtěl.)

Hele, kde najdu Smrčáka, ptám se hned na bráně sympatických brankářů, a jak dlouho vám tady už ty krávo prší? Tak to vůbec netuším, ani jedno - nás tady vysadili před hodinou, my ty kluky kolem scény neznáme... Tolik k dojezdu. Ale vrátnici maj epesní, jedem dál.

Projedeme zkurveně zajímavej areál složený z několika hangárů a zarostlých kopců, pacifistův ráj. Parkujem, zleva Slováci, zprava Slováci. Hoj chalani, odkial ste? Zprava: čau chalani, dáte si s nami? A už to jede. Nepřijel s váma Twiggy, když jste z Čadce?

Klasická obsada: černooděnci, krásky s něžným výrazem „hned jak ti ho utrhnu, přišiju ho na záda", zadumaní pěšáci dister, rozkalení punkeři a existence, které by musely být ztracené v celé galaxii, absolutně neidentifikovatelné. Takhle nás třeba provází (pronásleduje) jeden čtyřicetikilový Polák, dredy a plouživý krok, pohled iggyho popa z doby, kdy ještě kázal něco o chemické nadvládě krve, neříkám že smažka, kam přijedeme, tam je, pokaždý. Mám z něj strach.

„To mám nosit záměrně růžový triko bez potisku, abych se za každou cenu odlišil?" Ty vole to ne, v tom choděj mí kámoši a občas i já, ale když tam není ani jeden další gej, sem nesvůj. Proto sem chodil bez trička a v pyžamu. To je standard.

Meinhof. Na ruce mám napsané: když nejmenší ženská na světě dělá největší metal, kérka roste do nebe. Je to dost jasný? Ať udělám krok tímhle nebo tamtím směrem, vždycky mě někdo může napadnout, že nejsem genderově korektní. A bůh ví (stejně nezná nic jiného), že bude mít pravdu. Nedávno sem chtěl vzít tašku stařeně a ta mě přetáhla. Jak daleko to zajde? Ať už ty nablejskaný koule genderu obracím tak nebo onak, stejně mi z toho vychází, že jebačka není tak úplně košer...

Těsně před odjezdem jsem zjistil, že na Play fastu bude něco jako prezentace malých pivovarů, což chápu fyziologicky i ideově. PLAYFAST OR DONT BEER. Po jednom sudu z každé značky, asi deset pivovarů. Coby odkojenec hořkého Radegastu nepohrdnu žádným sladčím, velkopopovické kozy i budweiss se mi na stůl vždycky vleze. Tady se servíroval Votrok, Tambor, Včelka (velmi chutná), Medlešický ležák, Velkomeziříčský Harrach a další. Nejvíc vzpomínáte na to, o co jste přišli. Třináctistupňového Matušku sem nechytil, velká škoda. Nedělal sem tabulku župního přeboru, ale suverénně největší sračka byl festivalový Krakonoš. Voda z rýny hnaná do trubek.

Hodně zvědavý jsem byl na ruský Komatoz, ale protože se dostali za velký metalický příkop, který nepřeskočím, vůbec jsem se nechytal, mimoběžná odrůda postavená na těžkém a muskulatorním soundu. Podobným zklamáním byli severští Warcolapse, asi jeden z tahounů festivalu. Buď mi to vůbec nesedlo, nebo jsem mimo mísu, ale takovej „crust as fuck" odzívám vždycky, kluci ze hřbitova hrajou zajímavější mix.

Jenže to byla sobota. A i když pátek nebyl jen zahřívacím kolečkem vypatlaný lebky, teprve sobota ukázala, jak se sžít s prostorem a kde nechal voják ostrej náboj. Komplex částečně zanedbaného vojenského letiště, tzn. nepoužívaných, ale uzavíratelných hangárů má skvělé fluidum, jako dítě bych si tu hrál tři roky v kuse. Oficiálně se tomu říká „festival park" a dělají se tu akce všeho druhu, pódiové konstrukce na volných prostranstvích tu jsou trvale a čekají na svoj gig. Před hangárem číslo 187 (a v něm) asi tisíc nadšenců, kousek od něj a všude kolem bude za pár týdnů probíhat masový hiphop kemp (taková dětská dovednostní soutěž o žádné ceny). Sedět uprostřed prázdného hangáru je dost dobrý a zvláštní pocit. Hlava maká a představuje si různé věci.

Srovnání s Obscene Extreme Festival se vůbec nenabízí. O moc méně lidí, žádné sázky na VELKÁ METALOVÁ JMÉNA typu napalm death, takřka rodinná atmosféra, kde se všichni vlezou na jeden plac, ale zároveň je tu tolik prostoru, že můžou kdykoliv vypadnout do samotný prdele. Hromada dister, na kapacitu festivalu snad až nepřípadná. Dobrý úlovek: Anarchismus od Tomka a Slačálka u Borlíka, těžká trojčlenka. OEF je zčásti módní přehlídka, hadry se počítaj a znesvěcení vlastního těla je skoro povinnost. Což je dáno i velkou převahou zahraničních fanoušků, kteří se jezdí bavit, zdaleka a rádi. Na PFOD se na to moc nehraje, i když i tady zahraničí převažuje nad domácí scénou, co se týče kapel i obecenstva. Nebo se pletu? Těžko. Vrcholem všeho byla mulatka, takový ten typ mezi španělskem a afrikou? Něco tak dokonalého potkáte jednou, dvakrát za život a pak na to zapomenete, nebo se zblázníte. Antilopa ve stádu mravenečníků.

Nejlepší kapely: než se začalo v pátek smrákat, potkal sem konečně Buryho, který dýloval nové číslo Buryzone zinu, co taky jiného. O pár hodin později jsme stáli u výčepu a sázeli kořalky, nadšeně rozebíraje nejnovější počin Mikea Pattona Mondo Cane, kde jsou cover verze italských populárních songů páté a šesté dekády minulého století. Sorry, ale tohle už je mimo hudební kategorie a vlastně i mimo ideologická paradigmata...

Takže si představ, že tam stál a vůbec nešel dopředu, byl tam zapadlej mezi dvanácti filharmoničkama, všechny držely smyčce, což bylo erotičtější než nachystaná johansonová, braly za to jako jedna žena, Pattonovi se nepohl ani jeden nagelovaný vlas, celé to vypadalo jako nebeská osmiveslice, obrovská, hrající vodoměrka... Ty píííííčo nekecééj... A tak dál. Prý byla diskotéka, ale tu sme neslyšeli, Paaya promine.

Nejlepší kapely: než se začalo smrákat v sobotu, dal jsem si čočkovou pomazánku v kulatém baru a byla nejlepší na světě. Problém byl, že ji vyškrábl ze dna kádě, takže sem si začal malovat, jak si doma udělám kotel ještě lepší nebo aspoň stejně dobré. (Ještě na tom makám, ale už jsem hodně, hodně blízko.) Ideální organizace je ta, o které nevíte. Byli tam pořadatelé? Jasně, pořádek musí být. Ale když nejsou vidět a ve festivalovém trikotu zahlídnete jen výčepní a brankáře u backstage, všechno je v nejlepším pořádku. Jak se vám to kurva povedlo? Makalo to jako drezína na volné koleji...

Nejhorší kapely: to řekne jen blbec. Ale když už jsme u toho jídla: druhý den je na festivalu vždycky daleko víc pěkných holek než ten první. Repulsione byla italská parodie na grind, ale nemám s tím problém. Silvester Staline byl takový, jaký měl být, očekávatelně vykurvené výkony podali Bloody Phoenix, Hello Bastards, Slavebreed, Uncurbed, prosral jsem Fy Fan a to byla asi největší chyba. Takže těsně pod vrcholem byli Ramming Speed, i když těch tvrdších hard rocků je v poslední době neúrekom, tohle znělo jako Iron Maiden z nějaké podivné para-dimenze, mixér na varlata. A potom nečekaná extáze na úplně poslední smečku Bad Luck Ride on Wheels. Prej „brutální sludge core od členů Wojczech, Idiot Savant a Who´s my saviour". Ty krávo. Brutální jak brutální, ale hlavně tak nápaditý, dlouhý, hutný, členitý a perorální, že to bylo jako dát dohromady Isis, Black Cobra, Who´s my saviour a všechny je postavit do nějaké podivné zrcadlové místnosti. Deset minut bahnitého proplétání nástrojů, tvrdý trip, pak se zničehonic vynořil řev, aby po třech verších zase zmlknul a všichni se vrátili do sludgeového rauše.

Neděle. Pojedem hned zrána, dokud jsou prázdné cesty. Ale jak chcete odjíždět v době, kdy ještě všichni spí, když někdo nešel spát už tři dny??? Doutnající oheň na ranveji, rybářské stoličky a nohy v ohni, flašky, dobrej kér.

Vaše Reakce

Výpis pěti nejnovějších reakcí. Celkem reakcí k tomuto článku: 1
Twiggy
1. 09. 2010, 09:09:20
Takhle nás třeba provází (pronásleduje) jeden čtyřicetikilový Polák, dredy a plouživý krok, pohled iggyho popa z doby, kdy ještě kázal něco o chemické nadvládě krve, neříkám že smažka, kam přijedeme, tam je, pokaždý. Mám z něj strach.

:D :D toho poznam! :D :D

SPOKOJÍZDA

spojizda obrázek

SLOUPEK

tamas

Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.

G. M. Tamás

SUPPORT SONGS

TLAČENKA

web: CrosseR | grafika: wewerca | neřešte autorská práva, vždy uvádějte zdroj!
spodni obrazek