Vítejte na DIYCORE.NET

HLAVNÍ MENU

HLAVNÍ RUBRIKY

UŽITEČNÉ

KOLABORACE

UŽIVATELSKÁ SEKCE

DIYCORE.NET

VYHLEDÁVÁNÍ

TWITTER

RSS

DESKA MĚSÍCE

PÍŠOU JINDE

SAPORT

- - - - - - - - - - - - REPORTY - - - - - - - - - - - -

Festival Boskovice 2011

Festival Boskovice 2011

7.–10. 7. 2011, Boskovice

autor: truhla pampeli | 13. 07. 2011, 09:49:26 | návštěv: 3337 | reakcí: 0

O Boskovicích už delší dobu slýchám, jak jsou krásné. Taky jsem si ne úplně dávno odtamtud našla kamarádku, a ještě k tomu mi letos konečně vyšlo volno v období, kdy se konal festival pro židovskou čtvrť. Ačkoli mě program úplně nenadchýňal, jak říká kamarádka, bylo rozhodnuto – jedu na 19. ročník Boskovic. Jako bonus jsem ještě na poslední chvíli dostala akreditaci, které jsem se ale snažila nejdřív všemožně zbavit, jelikož nepřináší jen výhody, ale i určité povinnosti. Třeba tenhle pastiš. Nakonec však bylo velmi příjemné u jakéhokoli vstupu jen zpomalit, ukázat na zelenou cedulku visící někde na mém těle, usmát se a v klidu projít bez dalšího starání se o platnost permanentky na danou akci či o vstupné navíc. Takže: pojďme si to zasloužit.

Jelikož jsem měla ještě nějaké povinnosti ve svém velmi lukrativním prázdninovém žobu, jeli jsme (já a fotoreportér) až v pátek odpoledne. Takže o čtvrtku se nedozvíte ani zbla. Možná by nebylo na škodu blíže představit náš profesionální tým. O své radosti z akreditace jsem už psala – vůbec se mi nechtělo do psaní reportu, který měl být mou premiérou. Fotograf má s dokumentací koncertů i festivalů mnohem lepší zkušenosti, ovšem pobavil mě přiznáním, bylo to hned po prvním večeru, že nemá místo na kartě, protože zapomněl smazat fotky z dovolené. Krom toho jsme se hned první večer řádně opili výtečným vínem z místní festivalovými účastníky hojně navštěvované vinárny, takže jsme dělali ostudu v první řadě, až jsme zaujali i Karla Šustera (festivalový fotograf par excellence, kdyby se někdo ještě nesetkal) a jen se děsím, kdy se ty fotky objeví na stránkách festivalu. Ještě lepší bylo, když kolegu nechtěla místní bodyguardka pustit fotit přímo pod hlavní stage. Po chvíli se prý nechala obměkčit, ovšem s otázkou: „Ale budete fotit a ne zase tancovat, ano?“ Měli jsme své momenty. Teď, když už snad máte představu, co ode mě nečekat, můžu se pustit do programu.

V pátek jsme nejprve zamířili do synagogy – jednoho z výjimečných míst Boskovic. Musím se přiznat, že mě ten prostor zaujal asi více než hudba. Ne, že by byl Tohorobův Lipet Grund špatný, ale slyšeli jsme u vchodu uvedení programu zpěvákem Janem K. Faltusem (koncerty v synagoze se platily zvlášť, takže návštěvníci nechtěli kupovat zajíce v pytli) a koncert ve mně vůbec nevyvolal otázky, což se od umělců čeká, že, vlastně na mě vůbec nezanechal patřičný dojem. Vystoupení vyprávělo příběh o cestě, a to pomocí hudby a fotek, které byly sice vyvedené a zajímavé, ovšem k danému účelu by lépe posloužil film. Nicméně je důležité, že sami hudebníci tomu věří a hraní je baví. Taky je fajn, že vedou svou cestu a zkouší hrát třeba na kanystr, s pokličkami a jinými udělátory. Po synagoze jsme se přešoupli za muzeum, kde jsme stihli posledních pár písniček veselého bandu Jananas. Publikum jim zobalo z ruky, vzájemné popichování na podiu skvěle fungovalo a vůbec vypadali jako vtipná a kamarádská parta. Asi. Píseň GPS by se klidně mohla stát hymnou rozhněvaných řidičů na ona moderní naváděcí zařízení; sami ji s mnoha pozdravy věnovali vesničce Jabloňany u Boskovic. Nicméně osobně mám raději kapely, které jdou spíše dovnitř než ven, takže mi u některých songů přišlo, že na mě moc tlačí, i když je to s nadsázkou (aha, to bude stejný problém, který mívám občas s Bonusem). Nejen z tohoto důvodu byli pro mě absolutním vrcholem festivalu DVA, kteří otevírali hlavní program pátečního večera. Všechno bylo ve správný čas a na správném místě. Aktuální násos aka hladina alkoholu v krvi (což je u mě docela důležitý faktor – jakmile tam nic není, je mě bohužel daleko těžší hudebně zaujmout), zvuk, osvětlení, atmosféra a především hudba. Nevím, jestli ti dva vůbec něco řekli kromě názvů písniček, každopádně to bylo naprosto dostačující. Nemohla jsem spustit oči z Báry Kratochvílové – po většinu doby zavřené oči, skvělý zpěv a neotřelé taneční kreace; vrcholem bylo, když se během písně Tropikal Animal proměnila v opravdového pralesního vřešťana a předvedla nám celý jeho výrazový slovník. Čirá radost přelévající se do publika. Myslím, že nejsem jediná, kdo nepochopil, proč nesměli přidávat, zejména, když u jiných kapel nebyl problém (že by sami nechtěli mi přijde natolik smutné, že to raději ani neuvažuju). Následovali Allstar Refjúdží Band, což je multikulturní skupina hrající dechovku, ska, klezmer, rap,… v podstatě všechno, hlavně když to šlape. Taky se jim podařilo pořádně rozproudit publikum. Poslední dvě kapely večera (Los Carparos a Prago Union + Livě band) mi jaksi splývají. Vlastně zcela doslovně – vůbec jsem nezachytila přechod mezi nimi. Asi jsem měla důležitější věci na práci. Třeba polívat se čajem a tak podobně. Nějakým zázračným způsobem jsme se dostali až na Drone stage pod hradem, ovšem ještě před tím jsme si koupili hruškový frgál, což byl vůbec nejlepší nápad večera. Ráno jsem dlouho přemýšlela, co je to za hnus, co mám za nehty. Ve stanu pod hradem jsme každopádně nezůstali dlouho – já jsem brzy přešla do apatie, kolega se sice potřeboval zbavit přebytečné energie, dlouho to však netrvalo a klopýtali jsme do stanového městečka.

Kupodivu jsme se vzbudili ve slušný čas (kolem deváté) i ve slušném stavu. Horko ve stanu bylo k nevydržení. Tělo koupající se ve vlastním potu si žádalo osvěžení a já jsem mu ráda vyhověla – vydali jsme se za dobrodružstvím jménem sprcha. Nevím, jak u pánů, ale u nás nešly zavřít ani jedny dveře od šaten u sprch, takže se při sebemenším náznaku průvanu otvíraly. Nakonec si z toho udělal probíhačku pes, jehož majitelka si právě čistila zuby. Zajímavá zkušenost. Každopádně sprcha splnila svůj účel, takže jsme, znovu jako lidi, vyrazili na prohlídku židovského hřbitova. Další z míst, pro které jezdí turisté do Boskovic. Opravdu zvláštní místo žijící vlastním životem mimo dozor lidí. Zarazilo nás, že jsme neviděli žádný náhrobek mladší než z roku 1939. Už jsme rozváděli všelijaké teorie, ale byli jsme uklidněni sobotním festivalovým zpravodajem, ve kterém se psalo, že se tam prostě od 40. let už nepohřbívá. Uf. Festivalové zpravodaje byly vůbec užitečná pomůcka pro účastníky. Na každý den byl zpravodaj speciální, takže jste si zaplatili jen za ty informace, které jste chtěli. Krom toho byly zpravodaje vysoce aktuální – kromě společné části programu na celý festival, informacích o zajímavých místech Boskovic a krátkých profilů účinkujících obsahovaly zcela čerstvé informace jako např. výběr z otázek a odpovědí vybraného umělce předešlého dne (čtvrtek: Milan Cais, pátek: DVA, sobota: Václav Havelka), rovněž zcela čerstvé fotografie Karla Šustera, vtipy od účastníků i účinkujících, ohlasy apod. Velmi poutavý byl rozhovor „Dělejte to do té díry uprostřed“ s panem Jirkou, zaměstnancem firmy TOI TOI. Výtečné (sic) čtení za pět kaček. Jo, ještě byla na zadní straně mapa. Ta byla dost důležitá. Ale zpět k samotnému programu festivalu. Nejdříve jsme se vydali na kapelu z našeho regionu, kopřivnické Kauflant. Byla jsem ale poněkud zklamaná. Viděla jsem pár jejich koncertů v Novém Jičíně a ten boskovický byl oproti nim o dost slabší. Snad je udolalo horko, snad jim chyběl kotel pod podiem (diváci se tlačili ve stínu po okrajích a pod přístřeškem dál od stage), každopádně to nebylo ono. Nějak z nich nic nešlo. To platí doslova pro nehodu s prasklou strunou – celá kapela se otočila a v tichosti čekala, až to kolega opraví. Škoda. Odtud jsem odběhla na autorské čtení Jiřího Kratochvila. Zde musím smeknout před organizátory festivalu, že se jim podařilo takovou personu české literatury na festival přivést, zvláště když pan Kratochvil takto nerad vystupuje. Autor přečetl dvě povídky ze své poslední knihy Kruhová leč, a to po několikerém ujištění, že zvládneme ještě i tu druhou, a za omlouvání se za své čtení. Na otázku pro autora si nikdo netroufl. Čtení na sluníčku mě přeci jen poněkud uklimbalo, takže jsem se šla vzpružit kávou do blízké nově otevřené kavárny. Až tam budete, dejte si jejich domácí vafle, jsou opravdu vynikající. Já jsem chtěla na divadlo, ale známí hlásili nějaké zádrhely, takže jsme vyrazili na Atlantic Cable a nebylo čeho litovat. Trojice předvedla totální nasazení a zapálení pro věc. Přídavky byly na místě. Houpací koně. Jo, fajn. Sorry, moc si to nevybavuju. Pak už jsem ovšem opravdu musela na to divadlo – nemohli mě zastavit Take Death ani Please the Trees. Po příjezdu domů jsem se dozvěděla od daleko poučenějších, že jsem tak přišla o „největší“ kapelu festivalu. Safra. Každopádně ono divadlo, tedy Stanďartní kabaret od seskupení Vosto5, pro mě bylo jedním z vrcholů letošních Boskovic. Šlo o bezmála hodinovou improvizaci trojice vtipných mladíků, kteří po většinu představení nevěděli, kam míří a co z toho bude. No, byla z toho velká legrace. Zažili jsme tak prohlídku hradu, trénink skokanů do vody, rytířské klání o krásnou šlechtičnu, pevnost Boyard apod. Nejlepší byly momenty, kdy si sami účinkující dělali legraci z toho, že hrají něco jinak než před chvílí – např. „Hm, to je opravdu zajímavé, že ještě před chvilkou se ty dveře otvíraly na druhou stranu.“ Navzájem se lákali do pastí a vymýšleli na sebe nesplnitelné úkoly. Do toho stihli mnohá historická, lingvistická i jiná poučení. Jestlipak více, co je to „poštěvání“? Nic sprostého, chraň mě ruka Páně. A prevít (samozřejmě přejato z francouzského le prèvit)? A na závěr hádanka otce Fura: „Drát vinoucí se po zdi až k nebesům na konci zakončen hrotem?“ Po tomto zážitku jsme se seběhli zchladit do synagogy. Nalákáni první písní jsme si sedli do první řady a pak jsme dlouho trpěli bojíce se z ní zvedat. MCH TRIO pro mě bylo naprosto nepochopitelnou záležitostí. Zvuková smyčka, do které jsou vyluzovány povětšinou neharmonické zvuky kytary, saxofonu, trombonu a (nebo) kláves, občas zpěv, videoprojekce. No, odešli jsme… Alespoň jsme tak ale stihli závěr koncertu jazzového seskupení Worb 4, což také byla naše jediná návštěva jazzové sekce v zámeckém skleníku (tam je to taky pěkné). Chápejte, byli jsme si potvrdit, že jde opravdu o jinou ligu. Halušky (mňam) a hurá na hlavní program. Ten začínal Plastiky, při kterých na mě nutkavě dorážely obrazy otce Fura. Nevím čím to… Bez urážky samozřejmě. Plastici měli každopádně výtečný zvuk (za který po koncertu sami děkovali) a vůbec to byl pěkný poslech. Tento večer jsem vzala poněkud zodpovědněji – ustanovila jsem se do pozice abstinujícího pozorovatele (prostě se mi nechtělo pít), což se ovšem nelíbilo kolegovi fotografovi, který se dlouho nevzdával s přemlouváním na jakýkoli druh drinku (absinth? já?). Abstinence ovšem způsobila poněkud omezenější schopnosti souznění s programem, takže polští Cukunft a Garage z Česka šli poněkud mimo mě. Taky mě napadlo, že bych mohla v přilehlých stáncích objevit nějaký skvost pro sestru k narozeninám. No… Koupila jsem si krasohled. Ale mám z něj fakt velikou radost. Skoro bych řekla, že to bylo to nejlepší z večera, i když nepředbíhejme. Sobotní program uzavírala ska formace The Chancers. Hráli dobře, rozhýbali unavené masy a všecko, ale mně přišli až moc profesionální –show pro show, ne pro vlastní potěšení. Nevim. A přidávali alespoň tři songy (DVA!). Už jsem se i celkem těšila do spacáku (bylo těsně před třetí a hnala se bouřka), ale u rozbočky (ano, tento termín si taky poznamenejte) na hlavní strasse jsme narazili na improvizované těleso sestávající z jedné až dvou kytar, houslí, akordeonu a mnoha hlasů. Přidali jsme se tak na půl hodinky, oni tam byli, snad dokud je nevyhnal déšť. Tak to bylo asi to nejlepší z večera. Hned za tím krasohled a hned pak Plastici.

Ráno začalo balením stanu – nakonec až tak nepršelo, byly jen dramatické blesky, takže byl už skoro suchý. Dali jsme poslední šanci synagoze, což se vyplatilo. Houslista Pavel Burdych a pianistka Zuzana Berešová alias Československé komorní duo si připravili tematický program – nejprve jsme slyšeli tři kusy od Maxe Sterna, které byly na mě málo melodické, ale o to více jsem se mohla věnovat pozorování umělců. Taky se vám líbí, jak se muzikanti hýbou? Mě vždycky fascinuje propojení s hudbou – jako by netryskala z nástrojů, ale přímo z těl hudebníků. U těch klasických je to snad ještě markantnější než u těch moderních. Ti souzní s vyluzovanou hudbou zejména hlavou, oči obvykle zavřené, občas pohyb celého těla. U performerů vážné hudby je tomu jinak – ti, potřebujíce číst v notách, mají hlavu strnulou, oči soustředěně sledující. Zato se jim vlévá hudba do celého těla. Zejména zajímavé bylo sledovat pianistku. Při jemných tónech jakoby ani nestlačovala klávesy, jen je hladila; když hrála forte, uměla naopak s nadskočením tak rozdunět nástroj, že by se za to nemusel stydět ani kopanec ledajakého pankáče. Chvílemi jsem měla pocit, že sleduju milostnou předehru (ne-li víc) v přímém přenosu. Na závěr hrála dvojice tři kusy ze soundtracku k Schindlerově seznamu. Tady jsem naopak zcela podlehla tklivým houslím plačícím o osudu Židů. Byl to pěkný koncert. Publikum nadšeně aplaudovalo, až si vyžádalo přídavek (souhlasím, ale DVA!). Po ošklivých langoších jsme vyrazili omrknout také dětskou scénu. Děti totiž tvoří nezanedbatelnou část publika (osobně je velmi obdivuji) a nutno říci, že pořadatelé na ně opravdu nezapomínají. Krom speciálních divadel a koncertů pro ně bylo připraveno také spoustu doprovodného programu. My jsme se vydali na Říkadla a křikadla Karolíny Kamberské, což byla trochu chyba. Ono to přeci jen bylo hlavně pro ty děti, že. Nicméně to s nimi uměla báječně a my jsme alespoň nahlédli do krásného prostoru Farské zahrady. Ta je pro mě snad vůbec nejhezčím místem v Boskovicích. Takže jsme po nějaké době odešli a stihli asi poslední dvě písně Bouchacích šroubů, kterým chyběl bubeník, a tak ubrali na programu. Elektrická kosa nebo běžky jako nástroj? Škoda, že jsme nebyli od začátku. Následoval slovenský Hvozd s výraznou ženskou dvojicí a Nedělní lidé, ve kterých se nám představil Jan K. Faltus, kterého jsme už znali z páteční synagogy, zase v jiné poloze. Ve veselejší. Program pokračoval Budoárem staré dámy, známou to bandou s obměněnými členy, a pak až do večera, ale to my už jsme museli zase zpátky do Brna, případně až do Nového Jičína.

Myslím, že jsme toho obletěli docela dost. Vlastně až na filmy a výstavy jsme alespoň nakoukli úplně všude. Ne všude se válel můj šálek kávy, každopádně jsem všude viděla lidi, kteří věří tomu, co dělají a dělají to rádi, a to je podle mě přední. Taky vyšlo počasí, potkala jsem se s kamarádkou, viděla čarovná boskovická zákoutí a ještě něco navíc (třeba krasohled nebo radost z koncertů), takže představa o prodlouženém víkendu se mi splnila maximálně.

Související články

Festival Boskovice 2011 - 7.-10.7.2011, Boskovice

Vaše Reakce

Výpis pěti nejnovějších reakcí. Celkem reakcí k tomuto článku: 0

SPOKOJÍZDA

spojizda obrázek

SLOUPEK

tamas

Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.

G. M. Tamás

SUPPORT SONGS

TLAČENKA

web: CrosseR | grafika: wewerca | neřešte autorská práva, vždy uvádějte zdroj!
spodni obrazek