Vítejte na DIYCORE.NET

HLAVNÍ MENU

HLAVNÍ RUBRIKY

UŽITEČNÉ

KOLABORACE

UŽIVATELSKÁ SEKCE

DIYCORE.NET

VYHLEDÁVÁNÍ

TWITTER

RSS

DESKA MĚSÍCE

PÍŠOU JINDE

SAPORT

- - - - - - - - - - - - REPORTY - - - - - - - - - - - -

Social Party European „Bankrot“ tour, díl II.

Social Party European „Bankrot“ tour, díl II.

28.9. - 6.10.2012

autor: sp | 11. 12. 2012, 19:49:31 | návštěv: 3263 | reakcí: 1

... Ještě chvilku kecáme, ale lidi už se vytrácejí a my už stejně musíme jít spát. Brzo ráno vstáváme do Běloruska. Ležíme v prázdném squatu, kde dosáhlo Iličovo bezdomovectví  vrcholu, a říkáme si: „Ty hotely, to odcizení"...

GRODNO (Bělorusko)

Spíme čtyři hodiny a už musíme vstávat. Jeden pankáč, co je tu s námi nám dělá snídani a kafe, za chvilku je tady i Lukas (pořadatel), který nám dává cesťák. U snídaně probíráme místní squatterskou scénu, problémy s policií. (Večer opravdu přišla hlídka, ale naštěstí nedělali žádný regres. Jenom upozornili řidiče, ať neusedají za volant pod vlivem a popřáli nám hezkou zábavu. Loučíme se a vyrážíme k běloruským hranicím.

Ilič nám nadšeně vypráví o tom, jak jel s kamarádem na motorkách do Litvy (z toho výletu pocházejí fotky na našem CD Zbytky našich nadějí) a jak kousek za Białystokem míjeli lesík s prostitutkami, tzv. Kurevský lesík. Už nám ale leze na nervy, že když míjíme nějaký les, nadšeně vykřikuje „To je on! To je on! Anebo ne? Ale takhle přesně vypadal ten les!". Ať je to jak chce, víc než pět prostitutek nepotkáváme. Zato jak se přibližujeme k běloruským hranicím, míjíme asi desetikilometrovou kolonu kamionů. Něco nám říká, že projet běloruské hranice nebude prdel.

Naše turné nám zpestřují náročnější situace, kterým říkáme zenová cvičení. Jedná se o situace, kde je zapotřebí jednat s chladnou hlavou a mít pevné nervy. Jedním z těchto zenových cvičení je i přechod přes běloruské hranice.

Konečně se zařazujeme do kolony osobních aut, aby nám popůlhodinovém stání někdo řekl, že jsme z unie a máme jet vjezdem pro VIP. Připadáme si opravdu důležitě, míjíme spoustu nasraných řidičů, dostáváme se k první budce, ukazujeme pasy, vše v pohodě. Bělorus nám ukazuje, kam máme jet dál, takže to zatím vypadá dobře.

Jak idioti čekáme pěkně dlouho u nějaké budky, než k nám pomalu přispěchá běloruský celník a cosi po nás chce vyplnit. Naše ruština není nejlepší, ale tak napotřetí rozumíme téměř všemu. Nejlepší speaker jsem jednoznačně já (Crack) - před šesti lety jsem měl z ruštiny čtyřku, Ilič suverénně spouští slepenec polské konverzace s přízvukem v domnění, že mluví rusky. Radek nerozumí, ale při pohledu na nás dva se dobře baví. Po intuitivním vyplnění formuláře chce celník zaplatit nějaké speciální pojištění. To zvládáme celkem dobře a tak nám nezbývá nic jiného než čekat na celnici, která s námi musí sepsat jakousi deklaraci. Celnice se nás po hodině ujímá, pomáhá nám vyplnit deklaraci, kontroluje auto a posílá nás k poslední kontrole. Tam pouze předkládáme pas řidiče a deklaraci a můžeme směle vyrazit do Grodna.

V Bělorusku zjišťujeme, že nemáme na GPS běloruskou mapu, takže se spoléháme na moji ruštinu a na telefony („Vítejte v Bělorusku! Cena za volání do ČR a v rámci zóny 42,00 Kč/min, příchozí volání 24,00 Kč/min."). Vjíždíme do Grodna, směřujeme k centru a míjíme obří tank na náměstí. U nejbližšího záchytného bodu voláme klukovi jménem Dima, který nás má dle dohody vyzvednout. Ten je do pěti minut u nás a my ho sledujeme až ke klubu OfficerOFF, což je v podstatě kulturák. Tam už potkáváme Igora, kluka, který nás do Běloruska pozval a který organizuje celou akci. Začíná hrát předposlední kapela a my se rozkoukáváme, dáváme si pivo a všímáme si, že přišlo něco přes sto lidí.

Lidi se nám starají o strhující atmosféru. Tísníme  se na malém pódiu, ale  jsme pořád v kontaktu s lidma, takže můžeme slyšet, jak si někteří prozpěvují naše písničky. Dohráváme Zlo, děkujeme a lidi si vytleskávají Mantru. Už už začínáme, když se náhle před pódiem zjevuje uvaděčka a říká, že už je hodně hodin a že zakazuje další kravál. Lidi to chápou, vrhají se ještě před pódium, aby nám mohli poděkovat, což je  skvělé, ale do deseti minut není v sále ani noha. Balíme věci a před klubem zjišťujeme, že se do mě zamilovala jedna Běloruska, což se moc nelíbí Igorovi, který ji ode mě musí odtrhávat, aby dala pokoj a my mohli jet na pokoj. Škoda, už si skoro připadal jako rocková hvězda.

Dostáváme se do velkého paneláku, kde nám Igor ukazuje byt, který pronajal pro nás! Pouštíme se do připravené večeře a po jídle jdeme nakoupit nějaký chlast na večer. Vracíme se na byt a cestou si Radek všímá, že v každém třetím okně okolních paneláků se paří. (Teda všiml si toho jen on). Než nás Igor opustí, ještě nám vysvětluje, že v Bělorusku je normální pronajmout si byt na jeden den. Že to vyjde levněji než hotel, kterých je v Bělorusku ještě z dob komančů málo. Igor odchází a my se kocháme výhledem z okna na noční Grodno.

Původně jsme chtěli afterparty, ale jsme utahaní jak koťata. Občas se z pokoje u televize ozve Radek: „To není možný,  to snad není možný." Sledovat v ruštině zpovědi a disco písničky aktérů běloruské  travesti šou působí naprosto šíleně. Pak vezme ovladač a se slovy „he ja to přepnu" přehodí na jediný druhý kanál, co je k dispozici. Tam běží stejný travesti pořad. Není úniku. A tak si dáváme v postelích pivka a říkáme si: ...ty hotely a to odcizení...

RIGA (Lotyšsko)

Ráno nás vyzvedává Igor a veze nás k autu. Cestou vypráví o tom, jak se žije v Bělorusku, proč byl v base apod. Rychleji mluvícího člověka jsme ještě neviděli, proto ho podezíráme z toho, že bere speed. Igor nám, coby svým hostům, kupuje místní speciality: kvas, chalvu a slunečnicové semínka. Na benzínce tankujeme nejlevnější naftu (litr za 14 korun), loučíme se a vyrážíme do Rigy.

Bez větších komplikací přejíždíme bělorusko-litevské hranice. Projedeme Litvou a k večeru se dostáváme do lotyšské Rigy. Ta pravděpodobně vede v žebříčku nejkrásnějších měst turné. Ocitáme se před klubem Leningrad, což je v podstatě malá kavárna. Dneska poprvé hrajeme sami. V hospodě je asi dvacet lidí, celé to připomíná komorní unplugged koncert. I tak se nám ale daří udělat dojem a po koncertě prodáváme nějaké CD a majitel baru nás hostí jako krále. Objednává nám velkou pizzu, celou útratu na účet podniku. Janis, dnešní pořadatel, nás přesouvá na byt, patřící univerzitě, kde bude probíhat after party.Od Janise se dozvídáme, že hrál v Čechách na Obscene Extreme se svou kapelou Kastete. Svět je malý. Na stole je basa piv, na bytě asi 10 lidí. Na revanš vytahujeme běloruskou vodku a večírek zakončujeme ve tři ráno.

SANKT PETERBURG (Rusko) (Jedno velké zenové cvičení)

Máme za sebou čtyři hodiny spánku a musíme se sbírat docela rychle, protože nás čeká nejdelší úsek turné. Kafe zvládáme na benzínce, jídlo až někde v estonské Valze, kde budeme hrát za pár dní. Jedeme docela dlouho, navíc najednou nevíme, kolik je přesně hodin. Máme totiž zmatky v časových pásmech. Do Narvy, což je hraniční přechod mezi Estonskem a Ruskem, se dostáváme kolem čtvrté, budeme-li se řídit časem v našem autě. V Narvě, světe div se, nemůžeme najít jakýkoliv ukazatel k hranicím. Bloudíme Narvou, ale naštěstí nám místní ochotně radí, kudy. Dostáváme se na parkoviště, tam dostáváme lístek, který máme předložit u výjezdové budky, jakmile uvidíme na světelné tabuli naši spz. Kdybychom měli české pivo, na které se nás celníci vyptávají, strávili bychom tam míň času, ale bohužel, nemáme, a tak musíme hodinku počkat. Celník nás pouští k další kontrole.

Před námi je fronta aut, ale naštěstí ubíhá překvapivě rychle. U okýnka ukazujeme pasy, vše v pořádku. Tohle byla poslední estonská kontrola. Projíždíme až na most, který spojuje Rusko s Estonskem. Stojíme v další frontě, ale zase ne moc dlouho. Radek si mezitím fotí ruské hranice. S bleskem. To není dobrý nápad, ale nikdo si ničeho nevšiml, takže cajk. Ilič by se šel rád někam vychcat a skoro i zvažuje močení přes most. To není dobrý nápad a jsem rád, že jej celkem rychle zavrhl. Dostáváme se k okýnku, kde fasujeme nějaké formuláře. Zjišťujeme, že je neumíme vyplnit (zas tak dobrej ruštinář fakt nejsem), a tak jdu za paní celnicí požádat o pomoc. Ona na to reaguje tak, že nám dá ještě pár dalších formulářů a posílá nás dál přes most k parkovišti. Nevíme, jestli máme na někoho počkat nebo jít do nějaké budovy nebo co ale Ilič se jde vyprázdnit do nedalekého křoví. V ten moment zjišťuju, že se mi chce taky. Jdu tedy taky. Spokojeně vykonávám potřebu, když na mě z dálky huláká celník se samopalem na rameni. Kárá mě jako malého fakana a okamžitě chce vidět naše pasy. Nastává další zenové zvičení. Iličův pas někde zapadl a asi půl hodiny jej nemůžeme najít. Rusové křičí, my makáme  na plné obrátky. Jo, našli jsme ho, i když naši radost Rusové nijak neoceňují. Při té příležitosti prosíme celníka o pomoc při vyplňování formulářů. Na to celník přivede anglicky mluvícího celníka, který nám dává anglické verze formulářů.

Ačkoliv nám s těmi formuláři soudruh pomáhá a zvládá u toho sekýrovat i ostatní posádky aut, stále se mu něco nezdá, takže přepisujeme asi šestou verzi. Když jsme hotovi, oštempluje nám to a posílá nás za jinou paní celnicí. Vytahujeme po sto padesáté pasy, pojištění, techničáky a všechny ty nesmyslné papíry, které jsem vyplnil. Celnice najde chybičku ve formuláři, který jsem vyplňoval asi už osmkrát. Dobře, fasuju nový formulář, vyplňuju to, co se jí nezdálo, celník to znova oštempluje, celnici se to zase nezdá, ale nějak ji přesvědčujeme, že už to musí být v pohodě. Nakonec nás propouštějí ze svých spárů. Se slzami v očích startujeme na poslední dvě kontroly. Ty naštěstí probíhají rychle, a tak se oficiálně dostáváme do Ruska. „Už nikdy!", „Jebat Rusko" a podobné výkřiky se rozlehly našim autem. Píše nám nervózní Anton, kluk, který to má dneska na svědomí, kde že jsme a kdy přijedeme? Vysvětluju mu situaci a Anton akci odpískává, protože je půlnoc a lidi jdou na poslední metro. Škoda, prý jich na nás přišlo kolem sto padesáti.

Dochází nám nafta, tak se stavujeme na benzínce, jejíž obsluha připomíná velkého bratra z Orwelova románu 1948. Benzínka má zatažené žaluzie přes okna, nevidíme ani živáčka, jen nasraný hlas z reproduktorů se nás vyptává, co chceme, a pak nás diriguje, jak to udělat. (Nejdřív je třeba nahlásit číslo stojanu, ze kterého chcete čerpat, pak dopředu zaplatit dané množství, no a pak se tankuje.)  Nakonec pochopíme a vyrážíme na noční jízdu ruskými hvozdy do Petrohradu.

V Rusku nám nefunguje GPS, takže se spoléháme na mé komunikační schopnosti. Je to legrace. Z většiny Rusů, které v nočním Petrohradu oslovuji, táhne vodka a na můj dotaz, jak se dostaneme na stanici metra Zvězdnaja odpovídají buď: „Jeď patnáct kilometrů rovně a pak zahni doprava," a nebo: „Jeď patnáct kilometrů rovně a pak zahni doleva." Po hodině a půl vás to omrzí. V jedné arménské restauraci začíná pořádná zábava. Místní mafiáni si tam cosi vyříkávají a zrovna když  kápo škrtí kumpána, vcházím do místnosti a vyptávám se na cestu. Oba jsou zaskočeni, kápo nachvíli povolí stisk a ochotně a slušně mi radí. Děkuju a přeju hezký večer. To už mě ale nevnímají  a pokračují v započaté práci. Ani tato rada ale nepomáhá. Nakonec kupujeme mapu a k metru se dostáváme svépomocí. U metra čeká Anton, milý klučina měřící něco málo přes metr dvacet. Bere nás na parkoviště k domu, kde máme přespat. Je to dvůr brutálního sídliště. Radek si chystá nocleh v autě, aby dohlídl na naše věci. Anton říká, že můžeme spát jenom do desíti, neb ráno přiletí američtí hudebníci a lehnou si do našich postelí.  Ukazuje nám pokoj a my rychle usínáme.

(dokončení příště)

Vaše Reakce

Výpis pěti nejnovějších reakcí. Celkem reakcí k tomuto článku: 1
chci další
13. 12. 2012, 09:46:09
hned!

SPOKOJÍZDA

spojizda obrázek

SLOUPEK

tamas

Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.

G. M. Tamás

SUPPORT SONGS

TLAČENKA

web: CrosseR | grafika: wewerca | neřešte autorská práva, vždy uvádějte zdroj!
spodni obrazek