Vítejte na DIYCORE.NET

HLAVNÍ MENU

HLAVNÍ RUBRIKY

UŽITEČNÉ

KOLABORACE

UŽIVATELSKÁ SEKCE

DIYCORE.NET

VYHLEDÁVÁNÍ

TWITTER

RSS

DESKA MĚSÍCE

PÍŠOU JINDE

SAPORT

- - - - - - - - - - - ROZHOVORY - - - - - - - - - - -

Když ale nějaká íránská nebo botswanská kapela hraje death metal nebo čínská breakcore, obviníme je z napodobování...

Když ale nějaká íránská nebo botswanská kapela hraje death metal nebo čínská breakcore, obviníme je z napodobování...

C-DRIK

autor: Mélanie Meyer | 16. 02. 2009, 13:52:14 | návštěv: 2567 | reakcí: 0

C-DRIK
ELEKTRONICKÝ CESTOVATEL

Hudební nomádi jsou nenasytně kreativní. Jsou to bytosti schopné zkoumat jádro i okraje věcí. A tvůrce ambient/ breakcore/ noise/ digital punku, Cédrik Fermont, k této sortě patří. Je belgické národnosti, ale s multietnickými kořeny, které jej přirozeně zavádí za hranice staré Evropy. Žízeň po objevování jej rovněž přivádí ke kontaktu s neobjevenými produkcemi, umělci a teritorii, což mu umožňuje překračovat hranice industriální scény, jíž je součástí, aby tak rozvíjel různorodé a zájem budící projekty, a zároveň usilovat o naplnění jeho touhy po „potření ignorance“. Seznamte se s tímto humanistickým aktivistou pohybujícím se na pomezí akustického spektra.

Kam až sahají začátky tvého skládání?

V polovině roku 1989 jsem založil duo Črno klank. Do partitury jsem ale nezapisoval nic. Trávili jsme čas experimentováním, mlátili do rozladěných basovek a kytar, řvali do mikrofonů, nahrávali to, opakovali a potom vybírali to, co se dá použít. Z téhle doby nic nepřetrvalo. Jednoho dne jsem to všechno zničil. Možná jsem to neměl dělat, nevím. To není důležité – byly to jen takové pokusy. První kusy, které se dochovaly, jsou z let 1990 až 1991.
A trvalo to ještě devět let, než jsem konečně produkoval svou hudbu. První CD (se skupinou Ambre) vyšlo v roce 1998 u vydavatelství Ant-zen.
Zpočátku jsem vydával kazety pod značkou Sépulkrales katakombes (nejen moje skupiny) nebo Fraction Studio, Old Europa cafe, atd. A pak najednou vydali naše CD a stroj se dal do pohybu.
Má dnešní struktura produkce pod značkou Syrph se mi jeví vhodnější pro mé projekty, protože vydávání CD a vinylů umožňuje širší publikum a dlouhodobější zachování média. Umožňuje kontakt s podstatně větší posluchačskou skupinou než šíření kazet, ale tím nechci říct, že bych tento formát, který v určitých alternativních prostředích opět nabývá na síle, zcela zavrhoval nebo se jej odříkal.

Reprezentuje tvá hudba jakousi formu nárokování určitých práv? A pokud ano, která témata kladeš do popředí?

Ano, v několika rovinách.
Nárokuji si právo na mísení hudebních stylů. Pořád existuje řada směrů či tabu, dokonce i v případě tzv. sofistikované či avantgardní hudby. Pokud jde o začlenění rytmiky do elektroakustické či akustické hudby, řada lidí stále útrpně skučí. Je to jako mísit hip hop s power electronics, což by oběma táborům připadalo naprosto obludné. Já mísím styly rád a rád se dotknu čehokoli. Je to pro mě zásadní, rád překvapuji, i když to někoho může štvát.
Také si nárokuji právo na experimentování a inovaci. Standardy se brzy omrzí. Přesto jsem si jist, že i já příležitostně zabrousím do určitých klišé.
A konečně věřím, že začlenění hlasu do mnohých skladeb nabízí přímý prostředek, jak vyjádřit různé názory. Jednou poetické, jednou militantní a nezáleží na tom, jakým způsobem: tak například texty za práva zvířat či  antisexistické myšlenky  mohou v elektronické skladbě změnit zaběhlá a odpudivá klišé... Někomu se to může zdát zbytečné, uvážíme-li, že se posluchači elektronické hudby těmito texty královsky baví. Já nevím. Možná...

V řadě tvých projektů se neúnavně opakují stále dvě jména - Olivier Moreau (Imminent) a John Sellekaers (Xingu Hill, Urawa). Jaké zvláštní vazby vás vedly k této dlouhodobé spolupráci?

Tak to je skutečně otázka! Mezi námi třemi existuje silné napojení, a to už velice dlouho. S Olivierem jsem se seznámil už v mateřské školce v roce 1974. Vždy jsme si zůstali velmi blízcí, a to i když jsme v běhu času byli od sebe vzdáleni místem. Náš hudební vkus i vášeň pro hudbu obecně vždy putovaly po souběžných cestách. První kazetu jsme se rozhodli společně složit a sestříhat v roce 1991.
Johna jsem potkal až mnohem později. V té době byl samozřejmě muzikantem v Das Gift, ale především to byl Olivierův blízký kamarád. Padli jsme si do oka a začali probírat možnost společných projektů. Vlastně se tak rozjela skupina Ambre. Olivier se okamžitě připojil. Oba už společně pracovali dřív. Později jsem se přestěhoval do Bruselu a kromě jiného tam začal s Johnem bydlet. Měli jsme dvě nahrávací studia v domě a Olivier bydlel jenom několik minut od nás. Společné skládání a spolupráce tak byly vlastně nevyhnutelné.

Ve tvé práci se stále vrací a pravidelně objevuje jasně identifikovatelná hudení orientace na digital punk/électroclash. Dalo by se ale říci, že tě napříč všemi žánry v zásadě přitahuje undergroundová hudba? A pokud ano, čím?

Řekl bych, že mě přitahují všechny hudební formy a prožitky s výjimkou gospelu a R´n´B.
Často mě více přitahuji undergroundové formy a to i ve vážné, tradiční či jazzové hudbě, protože právě tam se objevují novátorské myšlenky, tam se hudba osměluje, tam se vynalézá, zatímco v hlavním proudu se příliš často drancuje, recykluje a točí v bludném kruhu. Je však nutné říci, že podle mého i takzvaně undergroundová hudba může dát vzniknout určité formě slabého konsensu. Stále více přijímá stejná schémata a strategie, jaká jsou běžná v mainstreamu. Používají se typické vzorce, ty jsou přežvýkány a zase slepeny, vzniká nadprodukce úplně nezajímavých klonů a ta pak zaplavuje trh – protože v těchto případech jde samosebou jenom o trh... A tím se taková hudba stává ještě průměrnější. Já se snažím těmto pochybným stezkám vyhýbat.
Tak jako tak, abych se vrátil ke dvěma stylům, které jsi jmenovala ve své otázce, ano, mám slabost pro jednoduchost, svobodu a syrového ducha, které lze odkrýt v digitálním či elektronickém punku a v dalších stylech, jako je stará škola industrialu. To mi však nebrání zabrousit i ke kompozicím „sofistikovanější“ povahy.
Nárokuji si právo na mísení hudebních stylů. Pořád existuje řada směrů či tabu, dokonce i v případě tzv. sofistikované či avantgardní hudby.


Již několik let pracuješ na rozsáhlém a ambiciózním projektu: shromáždit a publikovat práci umělců z noise/ industrial/ ambient scény z nezápadního světa (Asie, Afriky, Jižní Ameriky). Jaká přesvědčení tě přiměla k takovému podniku?

Chtěl bych napadnout dosti rozšířený a domýšlivý názor, že všechno vynalezl Západ, který se inspiroval zbytkem světa a pak ho vydrancoval. Rád bych přispěl k vyřešení nedostatku kontaktů mezi umělci v určitých oblastech světa.
Některé tyto regionální scény jsou téměř naprosto ukryté – s výjimkou takových zemí, jako je Izrael, Japonsko, Mexiko, Brazílie a pomalu ale jistě i Čína. Koneckonců, svět se vždy zdánlivě otáčel kolem Evropy a Západu, Severní Ameriky a Japonska. Některé scény  vynikají v jiných regionech jako třeba Rusko, ale to je skoro všechno. Myslím, že je nejvyšší čas kopnout do mraveniště.
Ve své době mi dost lidí tvrdilo, že se v těchto zemích nic neděje, především v Africe a Asii, a přitom tam nikdy nebyli! Už jsem měl těch řečí dost. Měl jsem za sebou už nějaké hraní v Turecku a v Thajsku. Z různých navzájem nesouvisejících důvodů jsem odjel na šestiměsíční turné na Dálný východ. Setkal jsem se tam s aktéry tamní scény a začal zjišťovat informace o historii místního undergroundu a přitom narazil i na hnutí punku, metalu, gothu, oï, atd. A tak jsem se začal pouštět na cesty častěji. Cestoval jsem i do jiných destinací, jako například na Střední východ či do Maroka.
V této fázi jsem narazil na skladby starší, než se obecně přiznává. V Egyptě už z roku 1944, v Izraeli, Íránu, Turecku a Indonésii z 60. let, v Kazachstánu z roku 1980, v Číně z roku 1984 a tak dál. Řada lidí ze Západu se snaží tvrdit, že umělci z těchto zemí pouze kopírují nás. Podle mého názoru to není vždycky nezbytně pravda. Obdobné názory se opět ojevují v souvislosti s hudebními proudy noise či elektronickou hudbou, které jsou údajně čistě vynálezem západní civilizace omezeným teritoriálními hranicemi. V době globalizace! Vždyť to nedává žádný smysl!
Tak především, když mluvíme o prehistorii současné klasické hudby, jazzu, psyché či funku, je naprosto evidentní, že všechny tyto hudební směry byly ovlivněny africkou a orientální hudbou – a to celý svět považuje za „normální“. Když ale nějaká íránská nebo botswanská kapela hraje death metal nebo čínská breakcore, obviníme je z napodobování. Inspiraci ze Západu nepřipouštíme. Hodně lidí pro změnu očekává, že se dočká nějakého „doteku“ lokální hudby. Musí ale probůh skotský noise nutně využívat zvuku dud? Ne. Určitě ne bezvýhradně. Proč by tedy měl čínský noise za každou cenu obsahovat prvky čínské tradiční hudby? Osobně považuji tenhle způsob myšlení za vulgární a omezený.
A i kdyby se umělci pocházející z těchto zemí pouze násilně inspirovali západní kulturou, je třeba vzít na vědomí, že v řadě z nich byl z nejrůznějších důvodů přístup k těmto hudebním formám po dlouhou dobu velmi obtížný (z důvodu kulturních, ekonomických, politických či náboženských omezení).
Daná situace se ale začala měnit díky globalizaci, turistice, otevření hranic a především internetu. Náhle se do téměř nedotčených uší mnoha posluchačů a posluchaček začal linout enormní příval hudby. Nemohli bychom jim poskytnout trochu času na reflexi a osvojení těchto žánrů ze zcela odlišných světů?

Mimo již vydaných hudebních kompilací (Beyond Ignorance & Borders a Pangaea Noise), jakou jinou formu zveřejnění by na sebe mohl takový projekt vzít?

Jednak pracuji na knize, která přináší historický přehled a sociálně-kulturní analýzu a sepisuje výčet experimentální a elektronické hudby na území Afriky, Středního východu a Asie od roku 1944 do dnešních dnů. Rok 1944 zde figuruje proto, že se jedná o nejvzdálenější datum, ze kterého jsme mohli čerpat. Odpovídá práci Halima E-Dabha z Káhiry, který toho roku složil hudební skladbu ve stylu tzv. konkrétní hudby. A to o dost dřív než Pierre Schaeffer.
Dále pak příležitostně hraji s umělci z těchto oblastí světa na Západě nebo je nasměruji na vhodné organizace, které by jim  mohly pomoci. Jednou bych chtěl uspořádat festival. To by bylo pěkné zakončení. Ale k tomu potřebuji více přemýšlet, méně cestovat, usadit se.
Taky by bylo úžasné natočit filmový dokument. Bohužel na to nemám momentálně prostředky. Přesto již něco existuje. Jean-François Pauvros už natočil dokument o hanojské scéně a Alexander Hacke o hudební scéně v Istanbulu. Hackeho film je samozřejmě pojednán v daleko širší perspektivě, protože zahrnuje skutečně všechny styly. I přesto jsou oba příkladem stejného úsilí: vrhnout světlo na zcela opomíjenou kulturní explozi. Konečně!

Jakou zajímavou práci jsi podnikl na téma kořenů a aktuálních představitelů experimentální scény tzv. „jižních“ zemí?

Na tomto poli se vše rychle hnulo kupředu díky mým posledním rozhovorům buď přímo na místě nebo přes internet, ale i díky diskuzním fórům. Proběhla  poměrně slušná výměna názorů a získal jsem několik referencí v souvislosti s africkou scénou, včetně tipu na vynikající práci Alessandro Bosetiiho (African Feedbac), nemluvě o dalších kontaktech v Indonésii, která je už nějakou dobu kulturně naprosto hyperaktivní. Také jsem pomalu schrastil kontakty na skladatele pocházející ze zemí, kde to byl ještě určitý problém, například z Palestiny, Arménie či z Filipín.
Dostává se mi hodně pomoci i podpory. Spousta lidí mi posílá informace nebo odpovídá na moje otázky. Založil jsem několik diskusních skupin v konkrétních komunitách, kde očekávám další výměnu názorů ohledně mé práce i ohledně této scény obecně. Chtěl bych totiž, aby pro jednou konečně vystoupila ze stínu.
Znovu jsem si pořídil nebo jsem dostal spoustu disků s umělci z Indonésie, Malajsie, Izraele, Libanonu a – je až surrealistické, že se to vůbec mohlo stát – z Afghánistánu. Jejich hudba se vrhá všemi směry - od elektronického rocku přes noise až po elektroakustickou muziku.
Krátce řečeno, samá pozitiva. Hodně píšu a ještě teď, v prosinci, hodlám na svých stránkách  vybudovat databázi jmen umělců, skupin, míst, časopisů a akcí v Africe a Asii. Půjde o takový předkrm ke knize, která vyjde v příštím roce.


Jaké projekty konkrétně můžeme v blízké budoucnosti čekat?

Co se týče Syrphe, bude to nejdřív mini-CD Kirdec, což je nová kompilace s jednou či dvěma skladbami asijských umělkyň. Jde jen o ženy – momentálně z Malajsie, Jižní Koreje, Japonska, Číny a Taiwanu. Doufám ale, že jich bude ještě víc. Formy, o které usilují, jsou dosti minimalistické a někdy velmi abstraktní. Chtěl bych opět ukázat, že se v těchto zemích odehrávají nejen zcela originální věci, ale že mají na asijské současné hudební scéně své místo i ženy.

Ve stádiu přípravy je dále DVD skupiny Črno klank ve spolupráci s několika videoumělci a muzikanty i muzikantkami z mezinárodní scény. Bude-li všechno probíhat podle plánu, sejdou se na něm umělci z Belgie, Spojených států, Srbska, Číny, a snad i odjinud. 
Další plánované projekty jsou zatím dosti neurčité nebo právě probíhají, takže bych o nich raději předem moc nemluvil.


Zdroj: Octopus; Mélanie Meyer (www.octopus-enligne.com)
Překlad z Fr: Dita Úžasná

Vaše Reakce

Výpis pěti nejnovějších reakcí. Celkem reakcí k tomuto článku: 0

SPOKOJÍZDA

spojizda obrázek

SLOUPEK

tamas

Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.

G. M. Tamás

SUPPORT SONGS

TLAČENKA

web: CrosseR | grafika: wewerca | neřešte autorská práva, vždy uvádějte zdroj!
spodni obrazek