Vítejte na DIYCORE.NET

HLAVNÍ MENU

HLAVNÍ RUBRIKY

UŽITEČNÉ

KOLABORACE

UŽIVATELSKÁ SEKCE

DIYCORE.NET

VYHLEDÁVÁNÍ

TWITTER

RSS

DESKA MĚSÍCE

PÍŠOU JINDE

SAPORT

- - - - - - - - - - - ROZHOVORY - - - - - - - - - - -

… nemusíme nutně probírat detaily svých životů a chodit na bowling.

… nemusíme nutně probírat detaily svých životů a chodit na bowling.

hudební tvor LU

autor: horovic | 16. 03. 2010, 07:24:27 | návštěv: 3669 | reakcí: 5

LU. Kopřivnická líheň muzikantů, která byla otevřená a nadšená jako komunita lidí, tvořící scénu na začátku devadesátek. Dneska je to úplně jinde, ale většina z těch lidí dělá muziku pořád dál nebo čerpá z toho podhoubí. Zbyněk Machetanz coby frontman (v jeho případě to zní trochu nepřípadně) je Příborák, ale to je jen o stůl vedle, po kolejích kamenem. Viděl a slyšel jsem je v několika různých sestavách, ale vždycky to mělo odlišný feeling než cokoliv tady u nás.

Sám jsem je označil za indie rockovou kapelu, jakkoliv by se tomu vzepřeli, ovšem která kapela nemá problém se svým zařazením, která se nechce vymanit z klece slova. Oproti ostatním jsou LU opravdu dost neuchopitelní a to, co na první, eponymní desce (2003) ještě vypadalo na nezvykle propracovaný a stavebně odvážný indie rock, to už na novém albu OWES & VOWS (2009) neplatí. Amébičnost hudebního cítění a nedozírná hudební svobodomyslnost nedovolí jednoznačné stylové zařazení, což je doporučení samo o sobě.

Bez obav, jsou to pořád písničky. Jen jim nestačí jedna kloudná věta, polonahý riff a uhlazená rytmika naklepávaná refrénem pořád dokola. Jsou to skladby, které objevujete dlouho, aniž byste měli pocit, že je to vousatá záležitost pro zastydlé hipíky.

Udělat s nimi rozhovor nebyl můj nápad, přišel s ním jeden študák. Domluvit s klukama nějaký termín je jako čekat na jezevce u zasněžené nory. Nakonec jsme se sešli v opuštěné zahradě restaurace U Slunců, všude závěje, žádný číšník ani bosorka, jen svatý klid. Po zběžném seznámení mi bylo jasné, že se to bude odehrávat trochu jinak, než jsem čekal. Adam Kovář (cello), Honza Szabó (klávesy), Pavel Karas (baskytara), Tom Neuwerth (bicí, personálně je se Zbyňkem vrostlý i do spřízněné Nieriky) - mlčeli jako jeden muž, ale stejně jsem měl neodbytný pocit, že se mezi sebou pořád baví. Ale slyšel jsem jen Zbyňka Machetanze (zpěv, kytara a cokoliv dalšího), hlavu sestavy, který nevypadá jako charismatický vůdce, spíš jako ztělesnění podivně čisté a oddané upřímnosti. Něco takového potkáte jednou za deset let a těžko tomu uvěříte. Napadá mě, kdo je v téhle kapele za hajzla, ale zas tak dobře se neznáme, tak se neptám.

Otázky dávám na podnose, očima je všechny vybízím, ale dopadne to vždycky stejně. Buď dělají, že tam nejsem, nebo očima spočinou na Zbyňkovi. Co je tohle za chobotnici? Přestože jsem od přirozenosti vulgární, tady řadím zpátečku a zkouším zasvěceného intelektuála. V tom se chytne i Adam, ale jakmile dá odpověď, hned ji potěžká, zrelativizuje, zneguje a pak, s nevyjádřeným souhlasem většiny, řekne, abych to tam nedával. Říkám, že jo, ale vím, že ne. Intelektuála mi nežerou, ale na interview to stačí bohatě.

Kapela, to je asi něco jako pracovní kolektiv a rodina v jednom? Neustálé hledání nejvhodnější chemie, která vydrží víc než první rande a zároveň umožní práci na něčem společném...

Zbyněk: Své spoluhráče jsem si vybíral ani ne tak pro jejich vynikající hráčské schopnosti, jako spíše proto, že mě lákalo setkávat se s nimi lidsky... a hudba představovala prostředek, jak se spolu blíže poznat, jak spolu něco sdílet a tvořit. Mi osobně stačí, když naše souznění funguje na bázi hudby, nemusíme nutně probírat detaily svých životů a chodit na bowling. V tomto smyslu nezastávám přístup „jsme rodina", „až na věky" a „spolu, nebo vůbec". Jsem otevřený možnostem a jsem přesvědčený, že kde je chuť/vůle, je i cesta. Důkazem je naše vlastní vzkříšení.

Jsem rád, že jsme teď našli chybějící střípek do lidské skládanky LU v podobě Pavla - baskytaristy. Na zkouškách i na koncertech zase cítíme chuť tvořit, hrát a užívat si to. Doufám, že v obsazení se už nic měnit nebude.

Ty jako frontman (nebo zakladatel) - musíš hledat nějaké kompromisy, aby to fungovalo? Změnil se způsob práce proti původní sestavě?

Z.: Nástrojové obsazení původní sestavy evokovalo klasický rockový model: dvě kytary, basa, bicí, nebyl to však záměr. Nikdy jsem nechtěl dělat „klasickou indie kytarovku" - ta nálepka mě irituje. Chtěl jsem a chci dělat hudbu bez omezení - ideových či jakýchkoliv jiných, prostě tak, jak se mi to líbí, jak to cítím.

Vzniku LU předcházel můj sólový projekt s názvem POLE, kde jsem s pomocí nahrávací techniky a sekvenceru udělal většinu budoucího repertoáru LU. Na pódiu mi ale chyběla dynamika živého hudebního organismu kapely - to mezilidské víření energie. Proto jsem se rozhodl požádat o spolupráci své kamarády: jmenovitě Martina Pýchu, následně Martina Vašicu a Hynka Kováře. Z tehdy vzniklého materiálu čerpám po troškách inspiraci ještě dnes - z poslední desky např. kousky Une chanson nebo Eine kleine Music.

Od toho se tedy odvíjí i způsob tvorby v naší kapele: zpravidla klukům představím už víceméně hotový nápad, který pak společně dotvoříme do výsledné podoby. Někdy se moje představa naplní, jindy mi kluci dokážou, že to nefunguje a změníme to. Je to ale proces z velké části řízený... náročný... precizní... Mají to se mnou hoši těžké - ale kdyby je to nebavilo, tak by snad dělali něco jiného - ne?

Adam: Je to tak. Dal jsem přednost kapele před sbíráním známek - a nelituju... Musím ale dodat, že kompromisy hledají spíš všichni ostatní, Zbyněk sice není žádný radikál - až na tu hudbu ovšem... - A když už jsem si urval slovo... tuším, kam míříš, proto ti říkám rovnou: diplomatické, respektive mocenské vztahy jsou jiné v Nierice a jiné v LU. A z toho všechno vyplývá.

Kdyžs to teda nakous, jaký je rozdíl mezi hraním v Nierice a hraním v LU? Dá se to nějak říct? Nebo je to jen otázka hudební odlišnosti a nic víc? Bylo by čistě hypoteticky možné sloučit Nieriku a LU? Nebo takhle: nemohla Nierika přejmout a přijmout i repertoár LU?

Z.: V Nierice jsem dotvářeč, harmonický doplněk, rozvíječ, posunovač, někdy prudič, to když máme se Schwarzem odlišné cítění dob, počítání taktů. Neřeším texty, domlouvání koncertů, podobu webu, obalu desky, triček, rozhovory. To řeší Bugy, Tom, Vláďa, já jenom hraju a užívám si to. Všechno mezi námi funguje na bázi vzájemného respektu a důvěry - nikdo nikomu do ničeho nekecá, jak by to měl hrát... většinou. Já „žeru", jak hrajou oni a oni zase, jak hraju já, prostě přirozené plynutí. - K tomu bych jen doplnil, že kdykoliv jsem do Nieriky přinesl nějaký svůj nápad, tak jsem s ním byl nakonec vykázán, že to zní moc jako LU... takže... dotvářím.

O sloučení Nieriky s LU jsme nikdy vážně neuvažovali, i když personálně se obě kapely částečně prolínají. Každá to dělá jinak a to je super. Žádná kulturní globalizace nebude.

Písničky jsou předpokládám materiálem nashromážděným za delší dobu, i tak jste se rozhodli předělat i songy z první desky. Potřebovaly to, nebo jste se chtěli porvat i s tím, u čeho jste třeba ne všichni byli? Možná jste chtěli být jednou z mála indie rockových kapel, které jsou schopné hrát dvě hodiny vkuse vlastní materiál...

Z.: Už když jsme s LU začali přearanžovávat písničky projektu POLE pro živé nástroje, jednalo se o tvůrčí akt, který podobu písní značně proměnil a to mě na tom bavilo a baví: pokud je to nosný nápad, tak ta píseň snese téměř všechno. Může se vyvíjet spolu s tím, jak se vyvíjím já, a tak získávat i jiné - pro mne aktuální - významové odstíny.

Potom, co naši kapelu opustil kytarista Martin Pýcha, jeho party do určité míry převzaly klávesy Honzy Szabó a cello Adama Kováře. Dnes jsem s výsledným zvukem kapely mnohem spokojenější, a to tím víc, čím víc se vzdalujeme zvuku „klasických kytarovek". - Jednou z mnoha inspirací jsou pro mne pozdní The Beatles - např. „Bílé" dvojalbum nebo Magical Mystery Tour - co do šíře výrazů, přístupů, emočních poloh i zvukové barevnosti.

A.: Co se violoncella týče, začalo to tak, že bylo čistě neekonomické jezdit na koncerty přes celou republiku kvůli tomu, abych v Rhondě zahrál úvodní a finální motiv... Honorář za těch pár smyků smyčcem byl dostačující - cca 5 minut slávy, ale jaksi se nedostavoval kýžený pocit po odehraném koncertě. A tak jsem navrhl využít potenciál nástroje a chytil se do vlastní pasti. Hledání rovnováhy angažovanosti violoncella v písních LU je nelehký úkol - ten však většinou řeší Zbyněk, takže ta past byla nakonec dvojsečná...

Jaké může mít kapela vašeho druhu ambice? Vyhrát znovu Malou alternativu? Hrát dvacet koncertů do měsíce? Vy zrovna nevypadáte na sex-drogy-rokenrol nebo tužby po rádiové rotaci. Jste skromní, ale nejlepší?

Z.: V současné době hlavně hledáme člověka, který by nám byl ochoten domlouvat koncerty a řešit tyhle organizační záležitosti. Jinak sny... Čas od času si zahrát před vstřícným publikem v oblíbeném klubu, se sympatickou partou muzikantů z jiné kapely, nebýt ve finančním mínusu, mít zajištěný nutný technický komfort při koncertech, moct vydat si desku jak a kdy chceme - díky Vláďo. Taky je příjemné přečíst si nějakou pochvalnou recenzi nebo si třeba při rozhovoru prohlídnout budovu rádia zevnitř, zkrátka užít si to, že někoho zajímá, co děláš a zabývá se tím.

Rádi bychom také natočili videoklip - zájemci ozvěte se - a vytvořili doprovodné projekce, které by pomáhaly vypíchnout význam textů, které považuju za důležitou součást sdělení.

Co se týká hudebních nápadů, jsme neskromní = nešetříme na nich. Nejlepší jsme jenom sami před sebou.

A.: Vyhrát Velkou alternativu! Nebo Velkou pardubickou? Ať v Pardubicích vědí, zač je v Kopřivnici perník... - Ambice jsou hrát pro publikum, které poslouchá, umí poslouchat, chce poslouchat... a není příliš kritické, když zaslechne falešný tón nebo jiný záměrný prvek.

Je u nás kapela, vyjma Nieriky, o které byste řekli, že vám sedí nebo že je nějak - duchovně, hudebně, lidsky - spřízněná? S kým byste chtěli jet na tour a klidně střelte zahraniční kapelu - která by vám mohla předskakovat.

Z.: Rád vzpomínám na společné miniturné s kapelami OTK, „C" a Selfbrush a na předskakování před Enon nebo Sunshine. Jinak já z českých kapel miluju Folk3mail - zvláště první desku se zobcovkami - a taky mě naživo hodně baví Midilidi... nedávno jsem objevil skvělé brněnské Květy.

Ze zahraničních „jmen" bychom určitě neodmítli si zahrát spolu s Enon, Legendary Pink Dots, Beck-em, Feist, Tori Amos, dEUS, Frames, Sonic Youth, The Notwist, bla bla bla blábolím.

A.: Přiblábolím ještě japonské Envy a taky britské Brouky - proč ne...

Desku jste končili dost hekticky, čas tlačil. Jak to máte s časem? Potřebujete cítit tlak, abyste vydali to nejlepší? Nebo s odstupem dvou měsíců víte, že některé věci byste dělali úplně jinak?

Z.: Já rozhodně potřebuju termín! A k němu upomínače, sekretářku, asistenta, zásobovače - díky Bětulko, rodiče, kamarádi, hoši a děvčata! Práci odsunuju, jak se dá, nechávám to zrát, košatit, bráním se definitivním tahům. První závazný termín zásadně nikdy nestihám, ale naštěstí se vždycky ukáže, že se to ještě dá nějak zařídit a odevzdat později. Pak do toho ale jdu na 100 % - pod časovým tlakem přestávám hledat, pochybovat... napojuju se na inspiraci a rozhoduju se rychle, intuitivně a účelně... jako hrdina v bitevní vřavě. Zatím jsem nikdy nelitoval, že jsem to mohl udělat líp - jako u téhle nebo předchozí desky - prostě je to nejlíp, jak to bylo v danou chvíli možné!

A.: Jojo, bič nad hlavou v podobě termínu je velmi užitečný nástroj, když je ve správných rukou, tedy nejlépe páně vydavatelových - ne v našich...

Zdá se, že všechno je usazené: složení kapely, „domácí" label Piper Records, rodiny a časové vytížení, střední věk a vyjasněné perspektivy. Nebo je něco, co byste chtěli zabudovat? Zpěvačka, další nástroj, nový label nebo způsob nahrávání? Kdy vyjde vinyl a jaký bude mít náklad? Raritní?

Z.: Těším se na to, až začneme pracovat na nových věcech. Už teď je více jak deset nápadů načrtnutých, přičemž některé stačí jenom „vybarvit". Třetí deska by proto mohla následovat velmi brzy - uvidíme.

Vinyl desky Owes & Vows by měl vyjít pravděpodobně v dubnu - zatím se zjišťují možné způsoby jeho výroby a domlouvají obchodní detaily. Mělo by jít o klasický vinyl s textovou přílohou. Čím to ještě Vláďa vyšperkuje, zatím netuším. Detaily určitě uveřejníme prostřednictvím stránek vydavatelství www.piperrecords.cz a stránek kapely - bandzone, myspace, facebook.

A.: Do budoucna by se snad Zbyňkovi hodil komorní orchestr - pro začátek.

Koukám na ně a nevím, jestli je to konec nebo jestli je co dodat. Pak se vytasím s tím, že mám otázku pro každého na tělo a překvapím i sám sebe. Chvíli uvažujou. Zbyněk nepohne ani brvou a řekne: jasně, ptej se. Honza odpoví na půl huby, Pavel ani nezvedne oči od stolu (studuje padovské kanály, divný brouk), Adam mě utírá s naprostým přehledem a Tom, storuký obr, mlčky vezme kousek papíru a v mžiku mi podává odpověď. Celou seanci uzavře Zbyněk slovy: to jsme si to pěkně užili!

A jo, myslím že dost.

Nezdá se ti, že by klávesy měly mít daleko více prostoru? Něco jako když Marián Varga hraje se symfonickým orchestrem a on tam stojí jako neochvějný bůh...

Honza: Myslím si, že v naší muzice je všeho tak akorát. Nezáleží na počtu tónů nebo hlasitosti. Kapela nejsou závody, kde za každou cenu musí někdo trčet jako vítěz. Důležitější je celkový dojem, nemluvě o tom, že mnohdy méně znamená více. Na Vargu si můžu hrát doma v pokojíčku.

Nezdá se ti, že cello je poněkud upozaděno? Cello coby erotický nástroj - možná o trochu erotičtější než ostatní - by si zasloužilo výsadní postavení. Stejně jako kapela nějaký ostrý apokalyptický riff, nemyslíš?

Adam: Zásadně nesouhlasím! Erotika spočívá v zahalenosti, skrytosti. Kdo ji hledá ve vykřičenosti, najde leda bludný kořen. A co se cella týče: dobrého stačí pomálu - jak říkává Švadla - a má recht.

Nezdá se ti, že post baskytaristy ti tak nějak zbyl po Zbyňkovi, který je schopný nahrát i vrabce na střeše? Myslím, jestli ti po něm zbylo dost muziky, navíc on tě coby kytaristu dopředu určitě nepustí... Protože jsi poměrně nový člen, tak ještě jedna speciální: máš na to? A co si myslíš o nechutně dlouhé skladbě Watering the Graves?

Pavel: Nezdá, ono to tak skutečně je, ale ruku na srdce, byl by Zbyněk ochoten a schopen hrát vrabce na střeše i naživo na koncertech? A i kdyby byl, nebyla by to taková legrace, kdyby tam byl sám, no ne? Skladba Watering the Graves je ve skutečnosti nechutně krátká, tedy alespoň pro mě, odkojeného hudbou Genesis a Yes. Předposlední otázku nechám k posouzení příštím generacím...

Nezdá se ti, že bicích je tam nějak moc? Nechybí ti pořádný úder jako v Milanu? Těch kapel, ve kterých hraješ, je dost. Mohl bys fungovat jen v jediné?

Tom: Při nahrávání jsem vycházel z hotových demáčů, které má Zbyněk propracované do nejmenšího detailu. Kolikrát jsem ho přesvědčoval, aby ten materiál - nahraný doma u kompu se španělkou, zpívaný na mikrofon pro Skype a vysamplovaný bicíma z programu Fruity loops - tak nechal, ale marně. Takže jsem vlastní invenci kloubil s již vystavěným. Někomu může deska přijít přebubnovaná, ale vím, že Zbyněk a taky já máme rádi kombinaci živých bicích a samplů a jiných smyček. Stejně to, co jsem nahrál, si Zbyněk v podstatě upravil jako výhradní kompozitor k obrazu svému.

Co se týká hraní v několika domácích kapelách, je to prostě tím, že nejsou lidi. Je to sice zvláštní, že v době, kdy už mám rodinu a děti a měl bych spíše sedět na jediné bubenické židli, je situace opačná, nicméně naše ambice se už dávno smrskly na jedinou věc. A tou je radost z hraní, nahrávání a dělání toho všeho kolem, setkávání se s lidma ze skutečného undergroundu, kteří se motají kolem hudby prostě proto, že ji mají opravdu rádi. To se pak dá skloubit zdánlivě nemožné...

A co se týče hraní v Milanu. Ve skrytu duše jsem si říkal, že si s nima jednou prostě zamlátím zpoza hlavy a takhle se to vyvinulo. Je to rychlé, syrové a to mě baví. Navíc s kámošema, kteří se motají kolem Piperu, hlavně s Vladem, který ho založil a se kterým jsme naše první songy drtili na půdě u rodičů, když mi bylo 13... Towards the within! :-)

Jak se, coby příborský rodák, díváš na své působení v kapele z hlediska psychoanalytického? Myslím, že ani účinkování ve skupině Mahoňadro nebyla jen shoda okolností?

Zbyněk: Pro mě je tvorba terapií, prostředkem ke zpracování životních zkušeností, prostředkem k vyprošení odpuštění, k nápravě křivd, k obnovení rovnováhy.

Mahoňadro bylo svou podstatou i fungováním surrealistické... počínaje názvem... hudba prýštila přímo a necenzurovaně z našich podvědomí... spolu s texty a hypnoticky pulzující improvizovanou hudební texturou... Myslím, že něco takového už nebudu mít odvahu znovu podstoupit. Škoda jen, že jsme nikdy nenahráli desku...

www.bandzone.cz/lukoprivnice
www.myspace.com/lumusicband
lu.utrum.cz
www.piperrecords.cz

Související články

LU - s/t
LU - Owes and Vows

Vaše Reakce

Výpis pěti nejnovějších reakcí. Celkem reakcí k tomuto článku: 5
Uttami
16. 03. 2010, 22:16:11
Lu-těžce zařaditelné pohlazení;)
Po tomhle rozhovoru jsou mi kluci ještě více sympatičtější - už první otázka mě dostala - paráda, díky

bgt
16. 03. 2010, 18:18:02
maximale, ovsem za Mahonadro mas u me panaka jak prasce !!!

M
16. 03. 2010, 10:42:02
Musíme!

Hroch
16. 03. 2010, 10:23:04
Právě naopak Zbyňku - na ten bowling musíme! Herečka přijede do rodné vísky a bude to kapelovražedný souboj na život a na smrt!

vachata
16. 03. 2010, 09:25:14
ja se poseLU :)))) hoši, řekněte prdel !

SPOKOJÍZDA

spojizda obrázek

SLOUPEK

tamas

Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.

G. M. Tamás

SUPPORT SONGS

TLAČENKA

web: CrosseR | grafika: wewerca | neřešte autorská práva, vždy uvádějte zdroj!
spodni obrazek