Vítejte na DIYCORE.NET

HLAVNÍ MENU

HLAVNÍ RUBRIKY

UŽITEČNÉ

KOLABORACE

UŽIVATELSKÁ SEKCE

DIYCORE.NET

VYHLEDÁVÁNÍ

TWITTER

RSS

DESKA MĚSÍCE

PÍŠOU JINDE

SAPORT

- - - - - - - - - - - ROZHOVORY - - - - - - - - - - -

Kritici o psaní nic nevědí a honí si ego

Kritici o psaní nic nevědí a honí si ego

Petr Měrka

autor: dieter mit euch | 26. 06. 2013, 14:49:11 | návštěv: 3335 | reakcí: 1

Petr Měrka, enfant terrible české literatury, lidi rozděluje. Jedni ho mají za podivína a blázna, druzí za originálního vizionáře. Ať je pravda jakákoli, jeho literatura je opravdová, protože Petr Měrka svou literaturu žije. I když poměrně nedávno vydal u Druhého města knihu povídek Hitler se na vás usmívá, v rozhovoru došlo i na věci, které zatím leží pouze v Měrkově šuplíku - na postdekadentní novelu Postmortálie, napsanou podle námětu Petra Krejzka, nebo jeho komiksové kolaborace.

Tvoje texty jsou hodně radikální.  Sex, násilí, drogy a občas nějaký Buddha. Rozděluješ lidi, kteří přišli do styku s tvou prací. Buď bezmezná adorace, nebo absolutní odmítnutí. Žádný střed, žádný kompromis. Když zabrousíme trochu k genderu. Kdo tvoje texty snáz přijímá? Chlapy nebo ženský?

Moje literatura možná radikálně na někoho působí, ale leda tak v upšouknuté kotlině, jakou ta česká bezesporu je. Ale jo, snažím se být upřímný a v duchu Ladislava Klímy absolutní. Kdysi před lety vyšla nádherná kniha Měj odvahu k sobě, což je výbor jeho dopisů Antonínu Pavlovi. Proč to zmiňuji? Lidi nemají odvahu k sobě. Stačí jim iluze, jimiž se opájejí. Vůbec mezilidské vztahy jsou veskrze založeny na pokrytectví. My jím dýcháme, my jím žijeme a docela se divím, že ho ještě nepřijímáme jako potravu. Nepíšu o násilí, ani sexu. Jsou to jen kulisy. Možná to někomu nepřipadne, ale píšu o realitě. Snažím se pochopit sebe i svět. A Buddhu zmiňuji, protože mě buddhismus ovlivnil, a ještě víc Tao te ťing. A je to tak, buď tě moje literatura osloví, nebo ne. Opravdu nic mezi tím. A mám postřeh, že ji čtou spíš ženské. Ženské čtou. Muži hrozně zlenivěli a zdegenerovali.

Proč ženské více čtou? Proč lépe chápou Petra Měrku? Nějak mi to vysvětlení, že ženské čtou a muži hrozně zlenivěli a zdegenerovali, nestačí.

Usuzuju tak podle reakcí. Většinou se mi totiž ozvou právě ženy. Až mě to překvapuje. Přeci jen jsou v ní obsaženy vulgarismy a jisté nechutnosti, na nichž se mnoho lidí zasekne a už je nezajímá podstata. Možná by se to nemělo generalizovat, nicméně platí, že se všeobecně málo čte. To ale souvisí i s cenami knih a ekonomickou situací.

Kritici ti vyčítají, že samoúčelně ve svých textech používáš vulgarismy a různé zvrácenosti. Podle nich se jedná o levnou snahu šokovat.

Kritici o psaní nic nevědí a honí si výhradně své ego. Nechápou nuance jazyka a ani nemohou, protože s ním ani zdaleka nepracují tolik jako spisovatel a i tomu trvá léta, než je začne vnímat, a další, než se naučí s nimi pracovat. Kritici mají jen svůj osobní „vkus" a tím se řídí. Jistě, nějaká ta erudice, aby se tomu dala přiřadit historická souvztažnost, plus reflexe soudobých trendů, ale jinak nejde o nic víc než snůšku pseudointelektuálních a především zhola zbytečných blábolů, jež nemají pro autora žádnou relevanci, kromě reklamy, a je šumafuk, zdali kladné nebo záporné. Účel je v konkrétním případě splněn v obou případech. Natrefit na opravdu dobrého kritika, jenž projeví snahu k upřímné objektivitě, mi připadne vzácné. Jistě takoví existují, ale osobně o žádném takovém nevím. A ta výtka samoúčelnosti, ta vyvěrá z typického českého maloměstského způsobu myšlení a nazíraní světa. Mozartův otec říkal svému geniálnímu synkovi, aby dbal na líbivost. Dnes se na to slovo nahlíží vesměs jako na pejorativum. Proč? Šlo mu přece o harmonii a melodičnost. Šlo o to, aby to bylo sluchu lahodící.

Literatura by měla být efektivní (to není to samé jako psát na efekt) a ne sterilní a nudná. Ale to se týká formy. Že používám vulgarismy, koho to v dnešní době šokuje? Navíc sprostá nejsou slova, nýbrž jen a výhradně lidé. To je neoddiskutovatelný fakt. U mě vulgarismy, násilí, sexualita a podobně jen podtrhují lidskou ubohost a tím vytváří kulisy světa, který vznikl jako reflexe toho, v němž prodléváme. Jak ten můj vymyšlený, tak i ten skutečný jsou značně perverzní. (A tady není rozhodně míněna jen otázka sexuality, nýbrž a především MRAVNOSTI! A jejího okázalého nedostatku.)

Já se do své literatury snažím vložit humor. Černý sice, ale právě humor poskytuje člověku naději. Skutečnost lapená systémem nám dává pouze strach, nejistotu a stres. Dalo by se říct, kdo nekrade a není svině, je sám proti sobě. Ne pro slabé či staré, ale pro slušné lidi není na tomto světě místo. Chtělo by se konstatovat: Probuďte se! Lidé jsou pasivní dobytek, jenž se nechá spokojeně vést na porážku. Nechci to samozřejmě generalizovat. Nicméně to, v čem žijeme, nám budiž důkazem. Ale začíná to u každého jednotlivce. Jak se říká, ať si každý napřed zamete před svým vlastním prahem. A v tom je cesta. Lidé si musí uvědomit, že existuje i jiná alternativa bytí než honba za zhoubným mamonem - což není pro normální vzorek populace nic jiného než uměle mediálně navozená iluze. Přitom svět je úzce segregován na hrstku dědičných oligarchů třímajících ve svých nenasytných prackách 99.5% procenta celého bohatství planety Země a potom ten zbytek, který jenom paběrkuje či funguje z ruky do huby.

Vracíme se do středověku. Úloha státu je už dnes tristní, stala se z něj jen dojná kráva pro několik mravních kreatur. Ty si nás taky nakonec přerozdělí. Vytvoří si soukromé armády. Založí knížectví, hrabství. Jen to bude poněkud sofistikovanější, brutálnější a skutečně temno temné. Systém, v němž žijeme, je krutý a nezná slitování. A my sami jsme absurdní masochisti, že si to necháváme dobrovolně líbit. Vždyť držet hubu a krok, alespoň ty starší a ve východním bloku narozené, navykli už ve škole. Ostatní to naučí svízelná ekonomická situace, do níž se dřív nebo později dostanou. I přes jejich počáteční skálopevnou víru, že jim se přeci nic takového nemůže nikdy přihodit! Jak naivní a jak příznačné. Sebeobelhávání je nám tolik vlastní...

Peníze potřebují jen chudáci. Nikdo jiný. Jsou našim biřicem. Konzum nás bičuje. Hloupé daně ožebračují. K čemu je platit a proč tak vysoké? Aby skončily v kapsách politiků a jejich mafiánských bossů? Žijeme ve skrznaskrz prohnilé době, protože jsme sami prohnilí. Dělá se mi špatně ze všech zlých lidí. Jsou to hlupáci, kteří si neuvědomují, co činí. ŠKODÍ!! A my ostatní pak jsme ještě větší hlupáci než oni, protože je to necháme dopouštět. Navíc před nimi poklekneme, oni si vylezou na speciální stoličku ze zlata a poserou nám zvysoka hlavy tím nejobyčejnějším exkrementem, jaký si jen lze představit. Nebo jako Kalousek nám všem, kromě těch s doživotní imunitou, pošle složenku s víc jak stodvacetitisícovým dluhem. Proboha, kdo tuhle zemi rozkradl? Odcházejí z Hradu, přicházejí na Hrad, sedí ve vládě, v parlamentních lavicích nebo jsou paraziti jako senátoři.

Má smysl se nad tím rozčilovat? Ne. Smysl má jedině skutek. Ale jak říkám, ten musí učinit každý jednotlivec zvlášť. A čím bude těchto ryzích individualit víc, tím větší bude předpoklad uspět v nápravě společenského zřízení jako takového. Demokracie vznikla v Řecku. Fungovala jen díky otrokům. A tím je v současnosti každý poctivě pracující člověk. Aneb jak se říká: S poctivostí leda pojdeš. Píšu kvalitní a čistou literaturu a nestydím se to o sobě prohlásit. Svědčí o tom už jen fakt, že buď vás zaujme, nebo odradí. A to je dobře. Nač psát literaturu, která vás nenutí utvořit si názor? Vždyť je slepé a vyloženě mentálně omezené nutit druhé souhlasit s vlastním přesvědčením, které může být - a tady si popravdě přiznejme - zcela přitroublé.

Ale taky vím, že jsem pořád svým způsobem na začátku. Dovrším cyklus a započnu další. To je však možné jen tehdy, pokud je kam dál jít a v čem se zlepšovat. Kritik není tvůrčí. Nikdy nepochopí ten zápal. Sepětí s universem. Je v tom kus mystiky, s níž se snoubí racionalita. Díky fabulaci vznikají příběhy, sny, plní se nám přání. Ale tato kreativní podstata se týká i hudby, filmu, malířství a mnoha dalších odvětví. De facto každé řemeslo, jemuž jeho tvůrce vdechne kus své duše, čímž ožije, je uměním. Kritici jsou frustrovaní a trapní. A ani se není čemu divit, když oni do kritiky obtisknou akorát své nafoukané ukňourané ego. Avšak jak jsem uváděl, jistě se mezi nimi najdou výjimky. Pro autora je nejlepší kritiky nečíst a s kritiky ani nekomunikovat. Nevede to k ničemu konstruktivnímu. Přitom by to měl být hlavní úkol a náplň kritiky.

„Sex s vlastním dítětem je výhodný především po finanční stránce," pronesl lékař. „Pořiďte si web kameru, zhotovte pornostránky a tímto způsobem mu vyděláte na středoškolská studia."

Moje matka típla cigaretu a ztěžka polkla. Musela to zapít. Potom mě vzala za ruku, poděkovala doktorovi a vrátili jsme se domů.

Když dorazil tatínek z práce, tak mu to matka vyžvanila. Evidentně ho ta myšlenka zaujala. Na studia nasrat, ale mohl bych si za to pořídit pěkné nové auto, napadlo ho, a sotva pojedl, vydal se pro kameru.

Hned jakmile dorazil zpátky, pustil se do tvorby internetové stránky. Mamka si mě vzala stranou, pohladila mě po vlasech a pronesla:

„Je mi to opravdu líto, Remcale, ale budu se snažit, aby se ti to se mnou líbilo." (Pětr Měrka, Hitler se na vás usmívá, povídka Puberta je na piču)

Často používáš ich-formu jako prostředek stupňování míry perverze. Jak se s tím vyrovnává tvoje nejbližší okolí? Třeba rodina?

Nepoužívám jenom ich-formu. V novelách, jimž se aktuálně věnuji, střídám všemožné polohy, hodně experimentuju s formou vyprávění. A perverzní jsou lidé a ne literatura. Rodina mi zčásti vymřela a okolí nečte. Literatura skoro nikoho nezajímá. A jde to vidět všude. Lidé raději čumí do blba, neb to patrně považují za mnohem smysluplnější, než se jakkoli duševně obohatit.

S oblibou si hraješ s tabu. Ve tvých textech se dost objevuje postava Adolfa Hitlera. Proč Hitler?

Hitler, Stalin, Pol Pot a jim podobná monstra, to jsou vlastně symboly. Navíc pro takové jako oni nastala v současnosti ideální éra. Jsme tupé stádo ovcí jdoucí na porážku. Jak jinak si vysvětlit, že už dávno nenastala defenestrace? Vládnou nám zločinci, psychopati a megalomani. Ale vše začíná u jednotlivce. Každého z nás. Nějak se zapomíná na genocidu. Kam vedla Velká hospodářská krize v první polovině 20. století? K těmto kreaturám můžeme přistupovat jako k mementům, na něž by se nemělo zapomenout. Ale bohužel je pro člověka příznačné, že se nedokáže a snad ani nechce poučit ze svých chyb.

Když hledám, tak v souboru povídek Hitler se dá několikrát objevit číslo 88. Také symbol? Nebo jen náhoda a moje paranoia?

To bude jen náhoda a tvoje paranoia.

Svoji první mrdačku si sice patřičně neužila, ale aspoň měla výtečný námět na román.

Psala ho 2 následující roky. Jeho finální podoba čítala 88 stran.
(Pětr Měrka, Hitler se na vás usmívá, povídka Smyslně beznadějná spisovatelka)

V textech často zmiňuješ Ladislava Klímu. V rozhovorech uvádíš jako zdroj inspirace i Borise Viana, Daniila Charmse, Egona Bondyho, Alfreda Jarryho, Kurta Vonneguta nebo Charlese Bukowského. Co ale současná česká literární scéna? Cítíš s někým nějakou větší spřízněnost?

Spřízněnost ani ne, ale docela mě zasáhlo, že zemřel Jiří Drašnar. To byl velký český spisovatel, i když netuším, jakému se tu těší povědomí. Literatura všeobecně je hodně sterilní a pokrytecká jako sami lidé. Chybí jí odvaha, přirozenost a nespoutanost. Navíc si Češi potrpí na takzvaný pseudo-intelektualismus, který je děsuplný a svědčí o mentální jalovosti.

Jsi literárně činorodý. V minulém roce ti u vydavatelství Druhé město vyšla sbírka povídek Hitler se na vás usmívá. Teď máš na ulozto.cz volně ke stažení novelu Postmortálie a jako elektronická kniha právě vyšla novela Perfektní idiot. Současně pro webové stránky revue Živel píšeš stripy na motivy čínského komiksu Wangguan fengbo. Kolik času věnuješ psaní?

Psaní věnuju asi 5 hodin denně. Respektive drtivou času zaberou korekce, s nimiž mi pomáhá kamarád Tomáš Chmelař. Jsem totiž dysgrafik. Ale mnohdy věnuju psaní i víc. To právě odvisí od těch korekcí. K tomu ještě píšu recenze na knihy. A s vydáváním je to těžké. Měrku nemá odvahu vydat skoro nikdo. Zatím se toho odvážili pouze dva lidé, jako první Erik Lukavský (Fra) a poté Martin Reiner (Druhé město). Postmortálie, která vznikla na námět Petra Krejzka, taky nikoho nezaujala natolik, aby se dopustil její tištěné verze. Proto jsem ji nakonec poskytl zadarmo. Třeba někoho zaujme, navíc je opatřena vizuálním doprovodem od démonického jeremyho, který by si zasloužil mnohem víc pozornosti, než jaké se mu dostává. Moje literatura je jiná, než na co jsou běžně lidi zvyklí. Ale nelze polevit, lze se jen vyvíjet a to završit definitivním odchodem z tohoto světa.

Když jsi zmínil jeremyho, můžeš prozradit, kdo se vlastně skrývá za tímhle nickem? Snažil jsem se to zjistit, ale bohužel jsem neuspěl. Mimochodem, souhlasím s tebou, že pozornosti by si zasloužil mnohem více. I díky jeho grafickým vizím má tvoje kniha Hitler se na vás usmívá mnohem lepší přebal než všechny bestsellery od Viewegha, který stejně jako ty vydává u Druhého města.

Jeremy je pro mě zvláštní pavouk a moc toho o něm nevím. Jen jeho občanské jméno a město, kde bydlí. Taky to, že žije uměním a odmítá kreslit na text. Chtěl jsem s ním udělat komiks, což se bohužel nepodařilo realizovat. Též měl mít v Hitlerovi ještě 10 ilustrací, ale bohužel odmítá kreslit na text. Mně by nevadilo být prodávaný jako Viewegh, aspoň bych se tím uživil.

No, tak komu by to vadilo. Když jsi zmínil Michala Viewegha, stájového kolegu z Druhého města, tak by mě docela zajímalo, jestli čteš věci, které napsal. Já jsem ho vlastně sám pro sebe rehabilitoval až s jeho románem Biomanželka. A v minulosti jsem byl taky nadšen z Nápadů laskavého čtenáře.

Já Michala Viewegha nečtu a nic mě k tomu nemotivuje. Ale přiznám se, rád bych se s ním poznal a poklábosil o psaní (míněno upřímně). Co se týká techniky, je opravdu velmi dobrý autor. Obsahy jeho próz však nemohu posoudit, kromě jedné, na niž jsem psal recenzi (román Mráz přichází z Hradu), jsem od něj nic nečetl. V podstatě jde o pamflet. Byl by i celkem vydařený, ale kazí to výraznou měrou druhý, paralelní příběh dvou buranů, již se podílejí na „teroristické" akci. To knize hodně ublížilo. Co bych však vyzdvihl, je angažovanost. Kdo ze zavedených českých literátů, či umělců jako takových, se věnuje tématům současnosti? Všichni směšně přehrabují píseček s dávno vyčpělým komunismem a lidé jen sedají hlupákům na lep. Češi nemají a nikdy neměli odvahu. Možná za husitů. Ale věřím, že ti by své potomky připosrané strachy nepoznali.

Michal Viewegh, ať se to někomu líbí nebo ne, spisovatel každopádně je. Sice pseudointelektuálové ho řadí ke spotřebnímu zboží, ale ti lidé si nevidí pro samou sebestřednost na špičku svého nosu, který trčí tak nahoru, že do něj naprší. Jasně, lidé umějí především kecat, ale jak se říká: Skutek utek.

Pracuješ na grafické novele. Už v minulosti jsi třeba spolupracoval na grafické povídce s nejen komiksovou výtvarnicí Lenkou Šimečkovou. Sleduješ deváté umění?

O grafické novely se snažím, ale je obtížné někoho sehnat, kdo je dobrý výtvarník a nebude po vás chtít peníze dopředu, ale až se věc realizuje, to by však musela napřed vzniknout. A to je žrout času. Jednu grafickou knihu už mám hotovou a jmenuje se Hloupé děti nečtou, jedná se o sbírku povídek a vizuálně se jí ujala Lenka Šimečková. Svým pojetím se nalézá někde mezi klasickou ilustrací a komiksovou formou. Pokud bude přát štěstí, vyjde příští rok a opět u Druhého města, ale to závisí na několika okolnostech. Jde totiž o poměrně finančně nákladný projekt.

Jak sám říkáš, Hloupé děti nečtou jsou na půli cesty mezi klasickou ilustrací a komiksem. Neláká tě vdechnout svým postavám život skrze klasické komiksové bubliny?

Ani v nejmenším. Tím bych zahubil poetiku textu a navíc nemám rád scénáře. To je hrozné psaní. Tedy pro mne. Mám jasnou vizi svých grafických věcí a ty jsou dost komiksové. Rozdělaný je další projekt, ale problém je, že už jsem nucen se v tomto ohledu spoléhat na někoho jiného než na sebe, a to pak bývá kámen úrazu. Druhá věc je, že drtivá většina kreslířů chce peníze hned. Jim nechybí, že postrádají vizi. Schází jim vášeň. Nikdy nevyrostou, protože se už zakrnělí vlastně narodili. Snad se jim to podaří někdy v příštím životě.

A sleduješ současný komiks? Která alba považuješ za inspirativní?

U mě rozhodně vede série Transmetropolitan od Warrena Ellise, pak čirá klasika Alan Moore a Neil Gaiman, jejich díla ani netřeba presentovat. Překvapil mě i Ennis se svým Bitevním polem. Nemám moc rád superhrdinskou tématiku. Líbí se mi evropský komiks, hlavně ten francouzský. Taky klasika: Donžon. Nebo Pupíky!! (Kanada). A nemůžu opomenout Mause od Arta Spiegelmana či Incal od Moebia. Ale je toho daleko víc.

Já jsem však komiksový začátečník. Dostal jsem se k nim výrazněji až teprve díky recenzování. Jsou na mě příliš drahé. Vůbec knihy jako takové jsou drahé. Proč? Nedává to smysl. Daně a zase daně!!

Vaše Reakce

Výpis pěti nejnovějších reakcí. Celkem reakcí k tomuto článku: 1
fernet
22. 01. 2014, 13:39:19
Dobrej anarch, žije to ještě? Nejčerstvější byl link na A2 k prezidentským volbám.....Měrka naštěstí přetrvá, OK.

SPOKOJÍZDA

spojizda obrázek

SLOUPEK

tamas

Nadřazenost státu podepřeného západním kapitálem měla do sedmdesátých let za následek hluboké změny. Ty byly umožněny jednak vyhlazením velmi malého kapitalistického sektoru během první poloviny dvacátých let v SSSR a mezi lety 1945 až 1948 na nově získaných územích. A dále – a to především – nově vybudovaným mohutným moderním hospodářstvím. Převládající sociální skutečnost staré východní Evropy – rozsáhlé velkostatky stále vlastněné aristokracií a církví a vedle toho ta nejhorší rolnická bída – zmizela beze stopy. Máme před sebou městské společnosti, kde většina lidí, dřívějších rolníků, později průmyslových dělníků, dnes „jen lidí“, žije na obrovských sídlištích postavených všude podle stejných plánů, od Šanghaje až po Prahu a Lublaň. A žije tam dosud, jenomže továrny jsou zavřené a lidé jsou většinou nezaměstnaní nebo důchodci. Pachuť porážky je neklamná.

G. M. Tamás

SUPPORT SONGS

TLAČENKA

web: CrosseR | grafika: wewerca | neřešte autorská práva, vždy uvádějte zdroj!
spodni obrazek